Category Archives: Cestování

Asi to znáte. Jezdili jste na zájezdy jako pár a cena byla OK. Pak se vám narodilo miminko a ještě to šlo. První dítě povyrostlo, přišlo druhé, ale stále se cena dala zvládnout. Děti začaly chodit do školy, takže už musíte létat v hlavní sezóně, nabídka dítěte zdarma se vás již netýká a při propočtu celkové ceny se vám protočí panenky. Já jsem se proto začal hodně zajímat o individuální cestování a v tomto příspěvku popíšu naši exotickou cestu, která nás vyšla na obdobné peníze jako zájezd do Středomoří.

Objednávka

V prosinci jsem na CestujLevne narazil na levné letenky do jihovýchodní Asie s FlyDubai. Jsme čtyři a letenky bývají nejdražší položkou našich cest, proto se snažím najít co nejlevnější nabídku. A zde se nabízela Srí Lanka pod devět tisíc! Další výhodou bylo rozdělení cesty na dvě půlky zastávkou v Dubaji. Přeci jen letět s malými dětmi v letadle deset či více hodin je utrpení pro děti, rodiče a často i okolní pasažéry. Měl jsem na výběr buď let jedním směrem s dvěma zastávkami (Dubaj, Maledivy) za cenu kolem 4 tisíc, nebo jen v Dubaji za 6 tisíc. Ale v nabídce se objevila i volba letět business třídou za 8 tisíc s jedinou zastávkou. Letět business třídou byl můj sen a i když jsem se dočetl v recenzi, že v případě FlyDubai nejde o plnohodnotnou nabídku, stejně jsem se rozhodl ji vyzkoušet. Koupil jsem tedy ekonomickou třídu na cestě tam se dvěma zastávkami a business třídu směrem zpět s jednou zastávkou, dohromady za lidových 12 tisíc korun.

Hotel

Letenky jsem měl, ale co na Srí Lance budeme dělat? Všichni sem jezdí na poznávačku, ale děti ji moc neocení. Začal jsem tedy hledat hotel u pláže, ale výběr byl malý a ceny vysoké. Pak mě osvítilo – cestovky mají přece vyjednané lepší ceny, o kterých si turisti mohou nechat zdát. A tak jsem se zasnil a napsal poptávku na Invia.cz. Brzy dorazil email s nabídkou tří hotelů a cena s all inclusive byla nižší než hotel se snídaní přes booking.com. Z nabídek jsem vybral hotel Hikka Tranz v Hikkaduwě, protože dle recenzí měl mít nejlepší pláž chráněnou korálovým útesem. Během potvrzování objednávky přišla příjemná zpráva – cestovka měla akci a děti jsou zdarma. Takže nás 9 dnů v luxusním hotelu s All Inclusive vyšlo na pěkných 28 tisíc.

Komplikace

Jak se u letenek koupených dlouho předem stává, něco se stalo. Děti sáňkovaly, když mi do mobilu dorazil email od FlyDubai, že můj let do Colomba zrušili. Tohle už jsem zažil a tak jsem nezačal panikařit. Z mobilu jsem otevřel stránky aerolinky a začal hledat alternativní spojení. Uspěl jsem na první pokus – odlet z Prahy ve stejný čas, pak z Dubaje přímou linkou do Colomba bez mezipřistání v Male. Ano, byl to ten let za šest tisíc, který jsem z finančních důvodů nevybral.

Spustil jsem v mobilu Skype a zavolal na FlyDubai. Pracovník mi nabízel vracení peněz formou kupónu, ale já jsem trval na letu a upozornil jej na přímý let. Pán chvíli hledal a potvrdil, že let existuje a má volné kapacity. Souhlasil jsem se změnou a za chvíli mi dorazily nové letenky. Pochopitelně jsem nic nedoplácel.

Víza

I jako turisti potřebujete na Srí Lanku víza. Naštěstí jdou získat pohodlně přes webové stránky www.eta.gov.lk. Výhodou je, že děti jsou zdarma, dospělí zaplatí 35 amerických dolarů. Pro každou osobu musíte vyplnit formulář, kde zadáte jméno a příjmení, datum narození, číslo a platnost pasu. Pak zaplatíte kartou a za pár minut vám přijde email s potvrzením. Potvrzení není nutné tisknout, imigrační úředník si vás najde podle čísla pasu.

Záplavy

V květnu Srí Lanku drtily katastrofální záplavy, které si vzaly za oběť skoro tři sta lidí. Týkaly se i západní a jižní provincie, kde leží Hikkaduwa. Zdenka byla nervózní, ale uklidňoval jsem ji, že se určitě dotkly jen vnitrozemí a náš hotel u moře bude určitě v pořádku.

Panika

Pět dnů před odletem vyšel článek, že Ministerstvo zdravotnictví varuje před cestami na Srí Lanku kvůli epidemii horečky dengue, na kterou letos zemřelo již dvě stě lidí. Celý den jsem místo práce googlil informace o této nemoci a riziku nákazy. Nemoc se přenáší bodnutím nakaženého komára, který je aktivní nejvíce za rozbřesku a západu slunce, nicméně poletuje i během dne. Komárům se daří tam, kde je stojatá voda. A té bylo po záplavách všude dost. V hlavním městě Colombo zkolaboval úklid odpadků, protože povodeň zničila skládku. Tam byla situace s dengue nejhorší. Na druhém místě bylo Galle, město kousek od našeho hotelu. Statistiky registrovaných nemocných najdete na stránkách ministerstva zdravotnictví.

Dengue je hnusná virová nemoc, proti které zatím neexistuje komerčně dostupné očkování ani lék. Projevuje se vysokými horečkami (až 41 stupňů celsia) a úpornými bolestmi, jako by vám někdo lámal kosti. Léčí se srážením teplot paracetamolem a doplňováním tekutin. Pozor na ibuprofen – mohl by vás zabít na vnitřní krvácení. Pokud chytnete závažnou formu (což lze zjistit z krve), je zde riziko úmrtí a musíte do nemocnice.

Jedinou ochranou před touto nemocí je prevence před komáry. Takže sprejovat oblečení a sebe repelenty s vysokým obsahem DEET, nosit světlé dlouhé oblečení, vyhýbat se místům se stojatou vodou a v noci používat moskytiéru nebo klimatizaci. Jak jsem ale zjistil, dengue je rozšířena po celém tropickém pásu, od Karibiku po Thajsko. A dle WHO počet nakažených neustále roste. O čemž se přesvědčilo nemálo českých cestovatelů. Petr Novák z TravelBible.cz byl na Bali, kde ze skupiny sedmi Čechů onemocnělo pět lidí a tři skončili v nemocnici. Jezírko u vilky je možná romantické, ale může být pěstírnou komárů.

Asi si dovedete představit, jak nám po přečtení informací bylo. Máme zájezd odpískat? Máme riskovat? Začal jsem si hrát se statistikou a počítat. Pravděpodobnost nakažení někoho z nás byla nízká, spíše v promilích než procentech. Dali jsme s manželkou hlavy dohromady a rozhodli se, že poletíme.

Odlet

Konečně nastalo červencové úterý a my se vydali na cestu. Začátek cesty jsme si zpříjemnili v salónku Mastercard, kam se děti velmi těšily. Pak jsme se přesunuli k bráně. Když se blížilo odbavování, rodina potřebovala na záchod. Jako na potvoru ale nejbližší záchod byl až za kontrolou. Začalo odbavování a rodina nikde. Klidně jsem seděl, než se fronta začala krátit. Když zbývalo posledních pár lidí a bylo pár minut do oficiálního uzavření brány a já byl stále sám, šel jsem na průzkum. Pracovníci prováděli důkladnou kontrolu manželky, na kterou jsem zuřivě mával. Naštěstí kontrola právě končila a tak náš výlet neskončil v Ruzyni.

Nasedli jsme do letadla v zadní části. Pár míst bylo volných, jedno přímo vedle mě. I když je FlyDubai nízkonákladovka, prostor pro kolena byl i při mé výšce dostatečný. Dokonce jsme dostali teplé jídlo. Verunka jej ale nejedla, protože bylo pálivé. Jen počkej na Srí Lanku, pak teprve poznáš pálivé jídlo! Po únavných šesti a půl hodinách jsme přistáli v Dubaji, která nás přivítala fackou horkého vzduchu. Deset večer a bylo 38 stupňů!

Terminál 2 v Dubaji slouží jen pro FlyDubai a je to malý Babylón. Spousty lidí různých barev, jazyků a oblečení se různě prolínaly a mísily. Dali jsme si malou svačinu a brzy jsme měli odletět. Podařilo se nám postavit na začátek fronty a šli k přepážce. Paní nascanovala můj palubní lístek a pak vzala lístek Lucky. Ale nešlo jí to. Po několika marných pokusech restartovala počítač. Dav za námi se nevraživě díval, jako by to byla naše vina. Počítač sice nastartoval, ale nedokázal se spojit se scannerem. Nervozita stoupala. Poletím snad sám?

Přišla vedoucí směny a začala do počítače píchat, jako by to mohlo pomoci. Letiště raději otevřelo další přepážku, takže se fronta pohnula. Experimenty pokračovaly. A po nekonečných minutách scanner naskočil a začal fungovat. Sláva, prošli jsme, hurá do autobusu. Po jedenácté v noci a stále 37 stupňů. Fuj, nechtěl bych navštívit Dubaj v létě přes den. Let do Colomba byl plný, nezbývalo jediné místečko. Další čtyři a půl hodiny, čas se nekonečně vlekl. Jako obvykle jsem nedokázal usnout.

Cesta do hotelu

Rozlámaní vycházíme ráno z letadla a dojdeme k obrovské frontě. Imigrační kontrola. Formuláře jsem měl vyplněné už z letadla, takže vybírám si jednu frontu a čekáme. Celník si nascanoval naše pasy, nic více ho nezajímalo. V příletové hale nás čekal náš řidič (od Praneeth Prasanka <praneethprasanka7@gmail.com>, www.srilankaridic.cz). Bez snídaně nasedáme do taxíku a vyrážíme na cestu k hotelu. Řidič je sympaťák. Vykládá nám o životě na Srí Lance. Jelikož je ráno a dětem začíná škola, všude jsou kolony. Proto nás vede oklikami po polních cestičkách. Lucince se ale dělá špatně. Řidič ji nejdříve koupí vodu, pak kokosový ořech. Nic nezabírá. Máme spousty zastávek, ale po třech hodinách dorážíme do hotelu. Platím domluvených 50 dolarů a dávám vysoké dýško.

Hotel

Přivítání bylo na úrovni. Jeden pracovník odnesl kufry, další nás posadil do pohodlné sedačky a donesl vlhké ubrousky na osvěžení. Pak si vzali naše pasy a donesli ovocné džusy. Náš pokoj byl krásný a prostorný. Měl i venkovní terasu se stolem a sedačkou. Našemu pokoji bych vytkl jen to, že jsme měli jednu obří manežlskou postel a jednu samostatnou postel – pro čtyři osoby. Takže jedno dítě vždy spalo s námi. V pokoji byla ventilace, pod oknem druhá a ještě jsme dostali odpařovací odpuzovač hmyzu. Plus adaptér na zásuvku (britský typ).

Lucince bylo stále špatně. Teprve po vyspání se ji večer ulevilo.

Strava v hotelu byla fantastická. Obrovský výběr mezinárodní kuchyně, pochopitelně převážně asijské. Saláty, nudle, rýže, batáty, maso kuřecí, vepřové, hovězí i jehněčí, vynikající ryby, mořské plody, gril připravovaný na terase, sushi, slaďounké ovoce, čerstvé džusy, dortíky a zmrzlina. Většina jídel byla pálivá, což dětem vadilo. Pití bylo servírované a museli jsme na něj někdy až nepochopitelně dlouho čekat.

Vedle restaurace je rozlehlý bazén a zóna s lehátky. Lehátek je spousta. Některé byly pod palmami nebo jinými stromy, některé měly slunečník. U bazénu byl bar, kde jsme si objednávali vodu a koktejly. Děti ujížděly na pussy foot a čerstvém ananasovém džusu. Bazén je s přelivem, takže když jste se dívali od hladiny, měli jste pocit, že nemá kraj. Voda byla neskutečně teplá. Bazén nebyl hluboký, takže stačila i sedmiletá Verunka.

Po zahradě jednou denně přešel varan, což byla pro děti i ostatní turisty velká atrakce. Na stromech i po zemi neustále pobíhaly třípruhé veverky, kterým místní říkali Kura. Veverky vydávaly zvláštní pískavý zvuk. A posledním zástupcem fauny byli havrani. Neustále číhali na příležitost ukrást nějaké jídlo. Po zahradě se pohybovala ochranka ozbrojená praky a marně se je snažila zahnat.

Pláž

Ze tří částí pláže se dalo koupat jen na dlouhé veřejné pláži vpravo. Přímo proti hotelu jsou skaliska a před nimi silné vlnobití a proudy. Písek je jemný a kokosové palmy dokreslují až kýčovitý pohled na moře. Vstup do moře je celkem pozvolný, ale velké vlny umožňují plavat jen zkušeným. Za to se můžete vyřádit ve vlnách nebo zkoušet surfovat. Na pláži je dokonce plavčík, jehož služeb jsme jednou využili po blízkém setkání s medůzou. Voda byla zkalená, takže šnorchlovat nemělo smysl.

Setkání se želvami

Druhý den pobytu mě místní občan přilákal, že jsou na pláži želvy. Skočil jsme pro foťák a děti. Pán vlezl do vody s hrstí řas v ruce a během chvilky přivedl velikou želvu zelenou. Podal Verunce hrst řas, aby ji nabídla želvě ke snědku. Želva neotálela a začala baštit. Lucka krmila želvu taky. Já jednou rukou držel Verunku a druhou se snažil fotit. Možnost ostření a kompozice nulová. Vzhledem k vlnám se situace neustále měnila. Jednou byla želva na pláži, za chvilku v moři. A když jste si nedali pozor a postavili se mezi želvu a pláž, vlna vám želvou podrazila nohy. A ty desítky kilogramů na holeni byly znát. Postupně připlavaly další dvě želvy a seběhla se horda zvědavých turistů. Na konec přišlo placení – dva místní chtěli celkem dvacet dolarů. Nejspíše mě natáhli, ale co – děti měly parádní zážitek.

Laguna řeky Maduganga

Po týdnu pobytu jsme již byli otrkaní a protože nás všichni ujišťovali, že komárů se bát nemusíme, objednali jsme si výlet u delegáta CK Jahn Reisen, od které jsme měli ubytování. Chtěli jsme plavbu lodí po nedaleké laguně, návštěvu želví záchranné stanice a děti chtěly vidět i slona. Delegát nás ujišťoval, že slon patří ke chrámu zasvěcenému právě slonům, takže jsme čekali, že s ním bude dobře zacházeno. Kontakt na delegáta je mahinda.gvsl@gmail.com, patří pod agenturu govacation-srilanka.com.

Ve středu po brzké snídani pro nás přijel sympatický řidič Chalanga de Silva (chalangadesilva@yahoo.com, +94 777 435 887). Cesta ubíhala dobře a nejvíce mě rozesmálo, když zatroubil při předjíždění na policisty, aby se mu klidili z cesty. Jiný kraj, jiný mrav, doma to zkoušet nebudu.

Po příjezdu k laguně mladší Verunka odmítla nasednout do člunu. Chalanga si ji ale během pár chvil omotal kolem prstu slibem, že si pohladí opičku a bude krmit obří veverku. Všichni jsme tedy nasedli do menšího motorového člunu se třemi lavicemi a vypluli jsme za dobrodružstvím.

Laguna měla úplně klidnou hladinu a velmi teplou vodu. Cesta probíhala klidně a mohli jsme obdivovat krajinu, kterou jsme znali jen z televize. Hned na začátku plavby jsme měli štěstí, že jsme viděli několik varanů. Jeden dokonce plaval nedaleko nás, další veliký odpočíval na souši. O pár minut později jsme zastavili a na lodi k nám připlul mladý kluk s opičkou. Obě holky se s ní pomazlily. Chalanga mi napověděl, že mladík očekává tuzér ve  výši 200 rupií (28 Kč). Dále jsme pluli kolem nádrže s rybičkami okusujícími nohy turistů, což jsme s klidem v duši oželeli.

První zastávkou byl skořicový ostrov Mada Duwa. Chalanga nám nejdříve ukázal keř a nechal nás přičichnout k listům. Pak začala komentovaná ukázka. Paní nejdříve jednou škrabkou sloupla vrchní kůru skořicového prutu, která se používá jako otop. Pak druhou škrabkou kůru začistila. Následně vzala ostrý nůž a prut podélně rozřízla. Nakonec vnitřní kůru sloupla a dala ji sušit. Vnitřní kůra je to, co známe z obchodů. Zbylá část jde zase na otop. Z listů se buď vyrábí střecha nebo léčivý skořivcový olej. Má pomáhat na bolesti zubů nebo proti hmyzu. Nakoupili jsme tolik suvenýrů, až mě musel Chalanga založit.

Druhou zastávkou byl budhistický chrám Kothduwa. Museli jsme zout, boty zůstaly v lodi a my šli na prohlídku. Osobně mě sochy Budhy moc nezaujaly, rozměry byly sice velké, ale styl naivistický. Na závěr nesmělo chybět požehnání mnicha. Pak jsme lodí ostrov objeli a místo očekávaných veverek jsme pozorovali opičku ve větvích.

Na závěr jsme vjeli do mangrovníkové jeskyně. A pak zpátky. Cestou jsme se několikrát museli schovat do člunu, když jsme podjížděli mosty spojující některé ostrovy. Po některých dokonce jezdí motorky.

Záchranná želví stanice

Další zastávkou byla záchranná stanice Victor Hasselblad sea turtle sanctuary &  research center Kosgoda, kde se starají o želvy. První částí byla pěstírna – písečné pole s praporky informujícími o druhu želvy, datu snůšky a počtem vajec. Po vylíhnutí se želvičky přenesou do první nádrže. Druhý den putují do druhé nádrže, a třetí den do třetí nádrže. A pak jsou vypouštěny do moře. Tímto procesem se výrazně zvyšuje počet přeživších želviček, které jsou v nejnebezpečnějším období chráněny před predátory (a lidmi). Třídenní želvičku jsme si mohli chytnout do ruky. Ve stanici dále chovají nemocné dospělé želvy: od narození slepé, s ukousnutou ploutví, nebo albíny. Vstupenka stojí 500 rupií.

Slon

Nakonec došlo i na slona. kterého si děti mohly pohladit. Měl jsem jinou představu. Tohle mi přišlo jako cirkus pro turisty. Slon byl v řetězech a bylo mi ho líto. Lucince už se zase začalo dělat v autě špatně a tak jsme se vydali na zpáteční cestu, kde jsme ještě zastavili v nedaleké Peraliy u památníku obětem tsunami z prosince 2004. Oblast byla vlnami těžce zasažena a zde se stalo nejhorší železniční neštěstí, kdy až devítimetrové vlny vzaly život dvěma tisícům pasažérů vlaku do Matara. Po příjezdu do Hikkaduwy jsme šli na nákupy – krásné šaty stály v průměru 160 Kč.

Výlet do Galle

Předposlední den našeho pobytu se Verunka naučila plavat. Přišlo to z nenadání. Lucka je půjčila potápěčské brýle a Verča najednou plavala. Stejně jako Lucka se nejdříve naučila plavat pod vodou. Asi je to přirozenější než plavat na hladině. Verunku pak velmi bavilo plavat nám mezi nohami. Museli jsme se postavit všichni tři za sebe a udělala i tři kolečka na jeden nádech.

Poslední den nám delegát zajistil pozdní odjezd z hotelu – až ve dvě hodiny. Přijel pro nás mikrobus a vyrazili jsme. Ale hned po stopadesáti metrech zastavil a začalo handrkování, zda jsme již za odvoz zaplatili předem a kolik. Řidič nemluvil dobře anglicky. Naštěstí po telefonátu a předložení účtenky se rozjel a dovezl nás do Colomba. Cesta byla špatná. Oproti našim předchozím řidičům řídil dost nervózně a podle místních zvyklostí.

Typická situace na silnici vypadala takto. Silnice s jedním pruhem pro každý směr. Úplně na kraji se třicítkou motal tuk tuk. Vedle něho jela motorka, na které seděla celá rodina i s nákupem. A vedle motorky nervózně popojíždělo osobní auto či autobus, číhajíce na skulinu, do které by se mohl protlačit. Jakmile v protisměru zřídla doprava, hned přejel přes plnou čáru a pokoušel se předjíždět, nedbajíce na vozidla řítící se vstříc. Zní to děsivě, ale vždy to vyšlo. Místní řidiči jsou zvyklí a počítají s nečekaným a tak, když se blíží jejich pruhem jiné vozidlo v protisměru, buď sjedou na krajnici, nebo zpomalí, či dokonce zastaví. Průměrná rychlost byla stěží 40 kilometrů za hodinu, málokdy jsme se dostali na šedesátku.

Při tomto stylu jízdy se dalo čekat, že se holkám udělá v autě špatně. Zastávky zase prodlužovaly jízdu, stejně jako kolony před Galle. Ale nakonec jsme dorazili na místo určení a zašli do restaurace Rampart na oběd. Děti si objednaly omeletu s hranolkami, Zdenka sandwich a já odvážně kuře na kari s rýží. Číšník mě varoval, že je jídlo pálivé, ale já trval na svém. Seděli jsme hned vedle oken s okouzlujícím výhledem na moře a pevnost. Číšník si začal hrát s prostíráním – Verunce udělal z ubrousku a příboru panenku, Lucka dostala slepici, Zdenka lotosový květ a já botu. Když donesli moje jídlo, zabralo půl stolu. Kromě talíře s rýží zabalenou v palmovém listě jsem dostal talíř s masem a omáčkou, misku luštěnin, další misku s batáty, také nějaké nasekané květy atd. Jídlo bylo delikátní a opravdu pálivé.

Náš řidič mezitím jedl svou porci někde stranou. Na Srí Lance je totiž zvykem objednat jídlo i vašemu průvodci. Stálo 140 rupií, tedy zhruba naši dvacku. Jeho požadavkem jsem nebyl překvapen, protože jsem se o tomto zvyku dočetl během přípravy na cestu. Dost užitečných informací najdete v tomto dokumentu o otázkách soukromé přepravy na Srí Lance. Celkem nás oběd vyšel asi na šest set korun.

Ztraceni v pevnosti

Po obědě jsme vyrazili na prohlídku pevnosti Galle. První základy postavili Portugalci, ale současnou podobu ji dali Holanďané, kteří spolu se Sinhalci Portugalce vyhnali. Naše prohlídka začala u severní brány a vyrazili jsme na západ. Opevnění je fascinující. Živě jsem si představil pocity dobývajícího vojáka, když horko těžko vyleze deset metrů vysokou stěnu a zjistí, že před ním je druhá, na níž čekají obránci, proti kterým je naprosto bezbranný.

V tomto místě nás řidič opustil. Ukázal nám v dálce strom a řekl, že nás tam bude čekat. Trochu ve mě hrklo – měl naše zavazadla, neměl jsem na něj telefon. Procházeli jsme se na po hradbách, kde děti bez bázně skotačily, až jsem došli na jižní bastion. Vzhledem k únavě a horku jsme nešli až k majáku a vydali se hledat řidiče. Což o to, auto jsme našli rychle, ale řidič nikde. Asi patnáct minut jsem obcházel okolí a ptal se místních prodavačů, až najednou vylezl z jednoho zaparkovaného tuk tuku. Dost se mi ulevilo.

Únavná cesta zpět

Z Galle jsme odjížděli v pátek v pět večer a eufemicky řečeno, nebyli jsme jediní. Z kolon jsme se ten kousek na dálnici vymotávali snad půl hodiny. Pak další dvě hodiny po dálnici až na její konec a pak děsně dlouho kolonami kolem Colomba na letiště. Řidič řídil jako prase, plyn brzda, zbytečné a nebezpečné pokusy o předjíždění, a tak se holkám zase dělalo špatně. Na letišti jsem mu dal jako spropitné mých posledních 500 rupií. Zdráhal se je vzít, že stovka by stačila.

Na letišti jsme hned u vchodu museli projít bezpečnostní kontrolou. Druhá kontrola byla v hale, když jsme chtěli jít k odbavovací přepážce. Tam jsme marně hledal náš let. Přišli jsme moc brzy – už kolem deváté a náš let odlétal po druhé hodině v noci. Do salónku nás bez palubního lístku nepustili a i když jsem zkoušel mávat letenkou na business třídu, vůbec to nepomohlo a museli jsme čekat další dvě hodiny, než se otevřela přepážka. Alespoň jsem byl první na řadě. Dostali jsme letenky a vstupenky do salónku Araliya.

Měl jsem letenky, ale ještě jsme museli zase projít přes celníky. Před námi šílená fronta. Ale vzadu byly přepážky s krátkou frontou. Takže jsme frontu obešli a postali se k předposlední přepážce. Zbytečně jsem vyplnil formulář, ten se zřejmě týkal jen místních. Zašli jsme do salónku, kde jsme se občerstvili a čekali na odlet. Naše brána byla hned naproti. Nástup do letadla měl FlyDubai blbě organizovaný, nepustili nás napřed, jak to obvykle u jiných společností bývá. Let byl úplně narvaný, kromě business třídy, kde byla půlka míst volná. Kromě nás v ní seděli ještě starší čeští manželé.

Oproti ekonomické třídě jsme měli rozesazení 2+2 v řadě. Sedačky byly široké a pohodlné. Mezi sedačkami bylo opěradlo skrývající vodu a sluchátka. Kvalita sluchátek mě mile překvapila a hned bych si je koupil. I když nebyla zapnutá,  krásně tlumila zvuk a příjemně seděla na uších. Seděli jsme v druhé a třetí řadě. První řadu nedoporučuji, obrazovka mi přijde moc daleko pro pohodlné ovládání.

Letušky nám přinesly nápoje a ručníky na osvěžení. Pak přinesly jídelní lístek, ze kterého jsme si vybrali večeři. Po ní jsme sklopili sedačku a pokusili se spát. Sedačka šla sklopit jen do pololehu. Marně jsem se snažil usnout a tak jsem si pustil na obrovské obrazovce nového King Konga a Johna Wicka 2, což jsou docela čerstvé filmy. Před příletem se servírovaly nejdříve snacky a pak teplá snídaně. Ale Lucince se zase začalo dělat špatně.

Strasti v Dubaji

Po přistání byla Lucka celá malátná. Všichni se začali zvedat k odchodu, ale Lucka říkala, že to nezvládne a chtěla zůstat sedět. Nicméně pro pasažéry business třídy čekal speciální autobus, nechtěl jsem zdržovat a zvedli jsme se. Posadili jsme se do menšího autobusu a dovezl nás zase na terminál. Nutil jsem Lucku, aby šla dále a nezastavovala se. Chtěl jsem mít bezpečnostní prohlídku za sebou dříve, než se kolem nás přežene celé letadlo. Hned za kontrolou byl salónek pro business třídu. Vešli jsme dovnitř a posadili se. Jenže Lucka vypadala hodně zle.

Rozhodl jsem se okamžitě – zašel jsem na informace a požádal o zdravotníka. Paní zatelefonovala a začala si fotit naše pasy a palubní lístky. Za chvíli přišli dva zřízenci a vyptávali se, jaké jsou příznaky, kolikrát zvracela a na anamnézu. Pak si šli ofotit naše pasy a palubní lístky – zase. Lucinku jsem vzal do náručí a prošli jsme bezpečnostní kontrolou v opačném směru. Nasedli jsme do sanitky a jeli někam deset minut po letišti. Dovedli nás do ordinace a rozloučili se. Docela jsem strnul – najdu cestu zpět?

Lucku začala vyšetřovat doktorka. Opět jsem musel zopakovat, co jí je, kolikrát zvracela a zda je na něco alergická. Potřetí si ofotili naše pasy a palubní lístky. Pak přišel další lékař a zopakoval jsem vše počtvrté. Alespoň už nechtěl fotit naše pasy a palubní lístky. Nařídil dát Lucince injekci a prášek, pak odešel. Koukal jsem se na hodinky, kolik mám času do odletu.

Pár minut po injekci chtěla Lucinka na záchod. Zvedla se a šli jsme. Po pár metrech řekla, že se cítí lépe. Spadl mi kámen ze srdce. Když se vracela ze záchodu, byla už čilounká. Chtěl jsem to nahlásit sestře, ale ta vyšetřovala nějakého dělníka. Minuty ubíhaly s neúprosnou zarputilostí. Pak nám řekli, že musíme počkat na zprávu. Tik tak, tik tak. Hotovo. Blbej srílanský čas, proč nemají posun o celou hodinu, kdo to má počítat?

Ujme se nás nějaký pán a vede nás zakoutími, kam se turista nemá šanci dostat. Najednou jsme na Terminálu 1. Hmm. Dovede nás do čekárny na autobus. Prý jezdí každou půl hodinu, ale další spoj má přijet za deset minut. To bych měl letadlo stihnout. Autobus je narvaný, ale nacpeme se do něj, i když každý sedíme jinde. Klidně bych i stál, jen ať to stihnu. Cesta autobusem je nekonečná. Sanitka jela kratší cestou. Pak terminálu 2 mine a jede dále. O kus dále se otočí a nakonec nás doveze před terminál, do kterého už vcházím potřetí. Nicméně před bezpečnostní kontrolou je fronta a business class letenka mi ji nezkrátila.

Honem do salónku za manželkou a druhou dcerou. To je šťastné setkání! V salónku si dám jen dezert a drink na posilněnou a odcházíme k bráně. FlyDubai má na konci terminálu společnou bránu pro všechny cestující business třídou. Je zde menší občerstvení. Kromě nás a českých manželů je zde arabská rodina – muž, pět žen v nikábech a malá holčička. Jak jsme později zjistili, tohle je osazenstvo našeho letu. Po chvíli pro nás přijel autobus a dovezl nás k letadlu. Tentokráte byla business třída plná. A po dalších šesti hodinách letu jsme šťastně dorazili do Prahy.

Náklady

• Letenky 50 tisíc
• Hotel 28 tisíc
• Víza 70 USD
• Taxík tam 50 USD
• Výlet 120 euro
• Mikrobus zpět + Galle 100 USD

« ‹ 1 z 2 › »

Před dvěma roky jsem se díval v televizi na pořad o Macchu Pichu a říkal jsem si, že bych se tam rád jednou podíval. To jsem netušil, jak brzy se mi přání splní a jak dobrodružná bude má cesta.

Blížil se Silvestr a a narazil jsem na levné letenky do Peru od British Airways. Nízká cena ale byla zaplacena složitostí cesty – měl jsem odlétat z Amsterdamu do Londýna, pokračovat do Miami a nakonec do Limy. Zpáteční cesta byla z Limy do Madridu, následně do Londýna a zpět do Amstredamu. Jelikož tohle měl být můj první let s přestupem a zároveň první let přes oceán, složitější routing jsem si asi vybrat nemohl. Manželka letět odmítla a nikoho jsem nezlanařil, tak jsem koupil letenky a udělal si plán podle sebe.

Vytýčil jsem si dva cíle – Macchu Pichu a megaměsto Limu. A abych nebyl tuctový turista, a protože od malička miluji hory, chtěl jsem zkusit vysokohorský trek. Protoe jsem ale zhýčkaný, našel jsem si společnost prodávající trek all inclusive. Musel jsem sice chodit, ale o zbytek bylo postaráno 🙂

Nástup na výpravu byl ve městě Cuzco ležícím 4200 metrů nad mořem. Četl jsem o horské nemoci, takže jsem veškerý plán přizpůsobil aklimatizaci. Do Cuzca jsem si naplánoval noční přejezd autobusem, naivně si myslíce, že postupná jízda do hor mi pomůže si zvyknout. Dále můj itinerář zahrnoval den na aklimatizaci v Cuzcu, čtyři dny trek, den odpočinku a letecky zpět do Limy, na jejíž prohlídku mi také zbyl jeden den. To byl můj plán.

Přípoj do Amsterdamu jsem vzal od ČSA, které bylo levnější než má oblíbená KLM. Nicméně s mým letem s British Airways se začaly dít psí kusy. Nejdříve se můj let do Londýna posunul asi o čtvrt hodiny. Ok, s tím jsem neměl problém. Ale BA ano, protože čas na přestup klesl o pět minut pod minimum. Výsledkem bylo, že mi zrušili první dva lety a můj let začínal až v Miami. S tím jsem měl problém a tak jsem volal německému prodejci, u kterého jsem letenky zakoupil. Prokousat se přes hlasový automat v němčině byl solidní zážitek. Ale uspěl jsem a tvrdili, že rezervaci opravili. Skutečně se to tak jevilo, protože jsem viděl všech šest letů. Ale v noci se spustila nová kontrola a situace se opakovala.

Po několika iteracích, když jsem pochopil, v čem je problém, jsem zažádal o posun letu do Londýna na brzké ráno. Tudíž bych měl dost času na přestup. Problémem ale byly letenky od ČSA na ráno, protože bych přiletěl do Amsterdamu pozdě na přestup. Už jsem byl připraven obětovat nemalou částku za posun letu, což naštěstí ČSA umožňuje, když ČSA také začalo hýbat s časem mého letu. Tak jsem změn využil a zažádal jsem o bezplatný přesun na předchozí den. Cítil jsem se klidný. Sice poletím už o den dříve, ale využiju večer na procházku po Amsterdamu. Ráno poletím do Londýna, kde budu mít několik hodin na přestup. Prostě klídek, co by se mohlo pokazit?

Obdivovali jste luxus a krásu Titanicu a říkali jste si, že byste chtěli něco podobného zažít? Možná vás překvapí, že tento zážitek není nedostupný. Zvláště s dětmi se jedná o cenově přijatelnou alternativu k obyčejným zájezdům, neboť děti jsou s vámi v kajutě zdarma.

Každá cesta má začátek a ta naše jej měla na začátku školního roku, kdy jsem zjistil termín jarních prázdnin. Březen se na koupačku v okolí Evropy moc nehodí a letět daleko jsme nechtěli. Narazil jsem na nabídku výletních lodí a zaujala mě okružní trasa Janov – Řím – Palermo – Valletta – Barcelona – Marseille – Janov. Manželka trpí mořskou nemocí a tak jsem místo ní pozval svou mamku. Problémem se ale ukázala doprava – na loď můžete nastoupit kdekoliv, ale z Prahy byly rozumné letecké spoje jen do Říma. Jenže Řím je vždy v pondělí, takže se z lodi vylodímeaž po skončení prázdnin. Dětem ale prodloužení prázdnin nevadilo.

Objednávka

Pokud jste nikdy na takové lodi nejeli, budete mít velký zmatek při objednávce. Naše zkušenost se týká společnosti MSC. Na výběr budete mít mezi vnitřní a vnější kabinou v různých kategoriích. Pokud vynecháme kategorii Yacht club v ceně menšího auta, tak velký rozdíl ve velikosti kabin není. Místem se šetří a prostor se zvětšuje množstvím zrcadel. Venkovní kajuty už nebyly k dispozici (půl roku před vyplutím), takže jsem vzal vnitřní. Měla jednu manželskou postel a nad ní dvě sklápěcí postele, stolek s dvěma bobíky na sezení, stůl, TV, skříň a koupelnu s toaletou a sprchou. Uvnitř jsem se cítil stísněně.

Vnější kajuty mají buď okno, nebo balkónek, což je vítaný prostor navíc. Během úklidu jsem do dvou nakoukl a líbily se mi výrazně více. Místo sklápěcích postelí měly rozkládací gauč a prosklené balkónové dveře otevíraly prostor do nekonečna. K dalším zákoutím objednávky se vrátím v průběhu příspěvku.

Praha

V Ruzyni jsem si rezervoval parkování přímo na letišti v budově Smart. Zapomeňte ale na směrovky, které vás rychle navedou k cíli. Očekává se, že místo silnice budete sledovat nápisy na vzdálených budovách. Než jsem našel správnou cestu, objel jsem si letiště několikrát. Oproti parkingu Holiday je jedinou výhodou vzdálenost k terminálu 2. Místa jsou stejně úzká a po zaparkování máte problém vylézt z auta a nezašpinit se. Dobrý tip: věci si z auta vyndejte, ještě než začnete parkovat.

Řím

Do Říma jsme přiletěli na menší letiště Ciampino, které je uvnitř Říma. Let neprobíhal moc klidně, hlavně přistání se mi moc nelíbilo. Z letiště jsme jeli na nádraží autobusem. Chvíli mi trvalo, než jsem našel nástupiště. Číslo nástupiště bylo totiž napsáno na asfaltu před stojícím autobusem. Pohodlným vlakem jsme se vydali na konečnou a z Termini jsme šli pěšky k našemu hotelu Centro Cavour. Trochu mě překvapilo, že se jedná o běžný činžovním domě, kde ve třetím patře je recepce hotelu. Nicméně pokoj byl hezký, cenově dostupný a hlavně měl skvělou polohu. Za rohem bylo Colosseum, na konci ulice Forum Romanum, vše v pěší vzdálenosti.

Na Colosseum jsme se šli podívat v neděli hned ráno. Počasí nám přálo, v Česku sněžilo, zatímco my se opalovali v tričkách. Bezpečnostní fronta byla velmi krátká, do dvaceti minut jsme byli skrz. Pak ještě koupit lístky a mohli jsme jít obdivovat kolosální rozměry dva tisíce let staré stavby. Jaký to musel být pocit, když jste v době patrových domečků vešli do arény pro desítky tisíc návštěvníků? Podobně muselo působit i Forum Romanum, ze kterého bohužel se zachovaly jen zbytky. Děti si ale spíše budou pamatovat nebojácného racka.

Odpoledne jsme chtěli do Vatikánu. Jako problém se ukázal nákup lístků na autobus. Trafiky je nevedou. Protože jsme do Vatikánu dorazili až po čtvrté hodině, fronta na bezpečnostní kontrolu byla docela krátká. Postavili jsme se do ní a za půl hodiny jsme ji měli za sebou. Pracovníci ale nebyli moc rychlí, nedokážu si představit běžný den, kdy bych měl trčet ve frontě na rozpáleném náměstí několik hodin. Bazilika svatého Petra je skvost.

Nalodění

V pondělí ráno jsme opustili hotel a metrem jeli na nádraží Termini. Lístky do Civitavecchia byly docela levné, za čtyři jsme zaplatili jen 15 €. Nástupiště ale bylo zastrčené a pěkně daleko. Pohodlným vlakem jsme za hodinu dorazili do přístavu. Loď jsme viděli již z dálky a děti ji nadšeně okomentovaly. Cesta do přístavu se ale ukázala jako oříšek. Všichni jezdí autobusem nebo autem, chodci jsou rarita. Když jsme došli do přístavu na obrovskou plochu, nikde nikdo nebyl a celnice byla zamčená. Loď se zdála tak blízko a stejně byla nedostupná. Nakonec jsem se zavolal delegátovi CK Riviera Tour a poslal nás kus zpátky na autobus, který svážel cesující k lodi.

Když jsem objednával plavbu, zkusil jsem se obrátit i na českou CK. Jejich nabídka byla sice trošku dražší oproti seascanner, ale náhodou měli přesně v náš termín z našeho přístavu zájezd s českým delegátem. Oni jeli autobusem, my po vlastní ose s delší prohlídkou Říma. Výhodou bylo, že nám vše vysvětlili, jak co na lodi chodí. Nicméně výlety jsme si nakonec organizovali sami, abychom mohli chodit svým tempem.

Nalodění je docela zdlouhavý proces. Nejdříve jsme museli odevzdat kufry v jedné hale. V druhé hale jsme dostali welcome drink (džus) a čekali jsme, až začne boarding. Podle čísel nás rozdělili do několika kategorií a ve stanovený čas nás začali odbavovat. Pak jsme museli projít bezpečnostní kontrolou a focením. Na palubě čekal další bezpečnostní rám, kterým musely projet i panenky mých holek. Další focení, tentokráte pro kartičky. Nabídka na dokoupení balíčků služeb bez servisního poplatku 15%. Tady jsem udělal chybu, že jsem nedokoupil balíček pití.

Pak jsme výtahem vyrazili do 16. patra do bufetu a pořádně se najedli. Po jídle jsme se vydali hledat naši kajutu. Kufry zatím chyběly. Kabina se otevírá kartičkou. Ve tři hodiny byl bezpečnostní nácvik – museli jsme si vzít plovací vesty a jít do divadla a posadit se do správného sektoru. Nakonec jsme byli odvedeni na seřadiště pro případ poplachu a měli konečně volno. Nicméně první den byl zabitý, takže jsme z Civitavecchie nic neměli. Večer jsem ještě nabil kartičky kreditkou, což je nejpohodlnější varianta. Veškeré platby na plaubě a servisní poplatky jdou k tíži karty.

Stravování

Jídlo a hlavně pití je největší chyták výletních lodí, protože nevíte, co očekávat. Samotná plavba je all inclusive za dobrou cenu, ale lodní společnost z vás stejně dostane hromadu peněz navíc. První chyták je v tom, že v předprodeji nakupujete dle ceníku, na lodi ale s přirážkou 15%. A proč byste si předem kupovali nějaký balíček, když jsou přece nealko nápoje zdarma a přes den budete na výletech? Taková úvaha je ale mylná.

Hlavní jídelna je bufet na 15. palubě. Je obrovský. Máte představu? Stále málo. Stávalo se nám, že jsme si zabrali stůl, šli si pro jídlo a vrátili se za dvacet minut. Nebyl problém ztratit orientaci a obejít celou palubu dokolečka. Výběr jídla byl bohatý: pečivo, těstoviny, sladké, ovoce, zelenina, těstoviny, pizzy, maso, čína, mořské plody .. Ke snídani jste mohli zajít k jednomu z nápojových koutků a natočit si soft drinky, čaj nebo kávu. K obědu už jen vodu nebo horké nápoje, soft drinky byly uzavřeny. Takže po pár dnech mě přestalo bavit chodit někam pět minut pro vodu a koupil jsem si láhev vody nebo pivo. Mimo bufet byly na lodi i servírované restaurace, třeba Tex-Mex, ale ty byly už placené.

Na večeře jste mohli jít buď do bufetu, nebo do restaurace. Bylo vám přiřazeno buď první sezení v šest, nebo druhé v devět. U vchodu do restaurace vás čekal číšník, který vás odvedl k vašemu stolu. Každý stůl má na starosti stále stejný číšník. Díky české CK jsme dostali český překlad menu, které zabíralo celou stránku formátu A4. Každá večeře měla jiné téma: italská, francouzská .. Menu mělo několik předkrmů, polívek, hlavních jídel, zákusků a zmrzlin. Mohli jste si vybrat cokoliv.  Delegát nám řekl, že jsou porce malé a tak si máme objednat vše. Kecal, porce mi přišly běžné a tak jsem nedokázal vše sníst. Jídlo i servis byly na úrovni. Večeře často trvala dvě hodiny

Narozdíl od bufetu nebylo k dispozici žádné pití zdarma. Takže jsme si objednávali soft drinky, vodu, pivo či víno. Například láhev vína (24 €), 2 soft drinky a stolní voda vyšly na 37 €, pivo na 6 €, voda na 3 €. Třetí den jsem proto raději zašel na recepci a koupil jsem si balíček 14 soft drinků a 14 stolních vod za 61 €. Nicméně už bylo asi pozdě, protože jsme neměli takovou spotřebu a poslední den jsme měli problém kupóny využít, aby nepropadly. Lepší je koupit si je předem a bez přirážky.

Gala večer

Dvakrát v průběhu plavby nás čekal Gala večer. Delegát nás strašil, že bez společenského oděvu nás nepustí na večeři, nebo se na nás budou tvářit velmi kysele. Dcerky byly na gala večer velmi natěšené a tak mi nezbylo, než v Palermu si projít pár butyků a dokoupit společenské boty a kravatu, kalhoty a košili jsem si přivezl s sebou. Furt to vyšlo levněji, než platit Wizz Airu a ČSA za další odbavené zavazadlo.

Gala večer je zážitek. Všechno se třpytí. Ve foyer hraje živá hudba populární písně, všichni jsou vyšňořeni, lidé se fotí na Swarowski stairs, na chodbách se prodávají parférmy a šperky. Máte pocit, že jste součástí VIP společnosti. Číšnici roznášejí zdarma kvalitní šampus, pro děti džusy. I večeře byla slavnostnější.

Zábava

Trčet na lodi zavřený v kabině nemá smysl, to byste se ukousali nudou. Proto má loď spoustu možností, jak se zabavit a zabít čas. Tak třeba sport – mají fitness, ale vyžadovali pevné boty, takže jsem jej vynechal, stejně jako placené welness centrum s masážemi a saunami. Na 16. palubě jsou bazény a vířivky. Menší bazén s vířivka jsou na přídi paluby, bazén byl ale studený, vířivka obsazená. V prostřední části byly další bazény a vířivky. Viděli jsme i skluzavku, ale asi nebyla v provozu. Všude na palubě byla spousta lehátek, nicméně pofukovalo a tak se lidé moc neslunili. Na zádi je krytá zóna s bazény a vířivkami, kam jsme párkrát zašli. Vnitřní bazén měl teplou vodu.

Divadlo má každý den jiný program. My jsme viděli West side story (Westernový příběh v překlad delegátky), ale více se nám líbilo představení Coney Island s akrobaty,tanečníky a kouzelníkem. Zpestřením byl program náctiletých umělců. Pro děti je na lodi dětský klub. Když jsme celý třetí den pluli po moři, děti šly na různé kurzy – vaření, origami či kreslení triček.

Na lodi je hromada různých barů a kaváren – sportovní bar se spoustou TV přenosů a bowlingem, jazz bar, modrý bar, zmrzlinová kavárna .. Po vyplutí z přístavu se otevírají obchody. Večer je k dispozici kasino s automaty, ruletou a kartami. Na lodi vás neustále někdo fotografuje a máte možnost si fotky zakoupit v galerii. Fotky se rovnou vytisknou a vystaví, aby vás nalákali ke koupi. Samotná fotka stojí 20 €, když jich koupíte více, máte množstevní slevu (3 + 2 zdarma apod). Za DVD s originály se připlácí 10 €, nejde koupit bez tištěných fotek.

Výlety

Každé ráno jsme připlouvali do přístavu kolem deváté hodiny. Nikdy jsem si nenechal ujít připlutí do přístavu. Byl jsem na přídi a vše pozoroval. Připlutí pilota (lodivoda), proplouvání kolem ostatních lodí, přibližující se domy nebo couvání k molu. Vřele doporučuji. Z té výšky máte úplně jinou perspektivu, kterou jindy nemáte možnost zažít.

V určený čas (či později, obvykle mezi 9-10 hodinou) máte možnost vyrazit na výlet. Buď organizovaný lodí, nebo sami. Vystojíte si frontu, nascanují vaše kartičky, zkontrolují vaši tvář s fotkou a jdete ven. V Barceloně a Marseille si musíte použít placený transfer, protože loď kotví daleko od centra. Když jste celá rodina, může se vyplatit vzít si taxi. Jeden zpáteční lístek stojí 10/16 €. Klíčové je vrátit se včas zpět na loď, protože loď nečeká. Obvykle museli být všichni zpátky o půl páté nebo šesté a v celou loď vyplula. Odtud plyne, že na prohlídku města máte maximálně šest hodin mínus případný transfer a rezervu. Při zpáteční cestě se postavíte do fronty, projdete bezpečnostní kontrolou venku i uvnitř a nascanují vaši kartičku zaznamenávající příchod.

Vylodění

Poslední večer musíte zabalit kufry a nechat je venku před dveřmi kajuty. Ráno je třeba uzavřít účty. Pokud jste kartičky propojili s kreditkou, je to pohodlné. Vystojíte si frontu a venku vyzvednete kufry. Nedoporučují se skořepinové kufry, protože kloužou a rozbíjejí se. Společnost vám jejich škodu nenahradí. Nasedli jsme na autobus a dovezl nás ven z přístavu, kde byla hromada taxíků a dopravců. Původně jsem zamýšlel, že pojedeme vlakem s přesedáním, ale nakonec jsem využil autobus vozící turisty do Říma za 15 € na osobu. Měli poslední dvě místa, která nám prodali za 34 €, děti jsme dali na klín a jeli přímo na letiště.

Cesta zpátky se ale protáhla. TripCase mi hlásil, že letadlo má zpoždění 4 hodiny, o chvíli později odlet posunuli dokonce na půl jednu ráno! Google zpoždění potvrzoval, ale od ČSA žádná zpráva nepřišla. Volal jsem na info linku, kde mi sdělili, že na FCO je stávka leteckých dispečerů. Na letišti jsme byli o půl jedenácté, o půl jedné jsem odbavil kufry a dostali letenky. Poslali nás na oběd zdarma, ale byl hnusný. Prošli jsme do odbavovací haly a zaplatil si vstup do salónku Avia lounge. Zatím to byl nejslabší salónek, kde jsem byl, ale děti se tam zabavily do půl deváté, než jej zavřeli. Stávka skončila v pět odpoledne a v sedm večer už odletěly všechny zpožděné lety kromě ČSA. My jsme čekali na odlet další čtyři hodiny. Nicméně FCO mě svými službami příjemně překvapilo: časově neomezené wifi, nabíječky a dokonce lehací křesla zdarma (v patře).

Náklady

Galerie

Den první

Na konci září jsme byli na Maltě. Je to úchvatný ostrov a jeho návštěvu mohu doporučit. Odlétali jsme z Prahy ve středu odpoledne s Air Malta (2 letenky za 215 €). Let byl v pohodě, dostali jsme velmi chutnou tuňákovou bagetu. Cestou byly menší turbulence, kdykoliv jsme přelétali nějaké hory. Přistání bylo velmi rychlé, po němž následovala nečekaně dlouhá cesta autobusem k terminálu.

Na letišti jsem váhal, zda si koupit předplacenou kartu na autobusy nebo ne. Sedmidenní neměla smysl, když jsme měli pobyt jen do soboty. Nakonec jsme kupovali jednotlivé lístky po 2 €. Autobusy jsou moderní a pohodlné, cesta je však únavně dlouhá. Snad každý Malťan má auto, takže na ostrově je velice hustá doprava. Uběhlo čtvrt hodiny, než se autobusu vůbec podařilo vyjet z letiště. Cestu jsem pozoroval na mapě v mobilu a odhadoval, zda už máme vystopupit. Počet zastávek se ukázal orientační a názvy zastávek byly v Maltštině, což srozumitelnosti nepřidalo.

Ubytování jsme měli zajištěno v Sprachcaffe International (3 noci se snídaní za 201 €) v Pembroke, což se byla jazyková škola s kolejemi. Dostali jsme celý pokoj s třemi ložnicemi, koupelkou a velkou kuchyní. V komplexu byl i velký bazén a sluneční terasa. Na Maltě mají být v září jen pět dnů deště, ale my jsme chytli hned dva z nich. Po ubytování jsme se šli projít po okolí a zastihnul nás déšť, který se postupně změnil na slušný slejvák. Kanalizaci jsem neviděl, veškerá dešťová voda tekla po silnicích. Během chvilky se silnice změnily na bystré potoky. Řidiči na chodce ohled nebrali, proto jsem musel být ve střehu a přebíhat mezi zaparkovanými auty tak, aby mě auta na silnici nepostříkaly. Marná snaha, dorazil jsem do hotelu úplně mokrý.

Den druhý

Druhý den jsme chtěli vidět nějakou pamětihodnost. Vybírali jsme mezi pravěkem a středověkem, vyhrálo to opevněné město Mdina. Malta sice má rozvětvenou síť autobusů, ale až při pohledu na jízdní řád zjistíte, jaké to jsou couráky. Deset kilometrů jedou třeba dvě hodiny a mají šedesát zastávek. Nemělo pršet, ani být horko, takže jsme se rozhodli pro pěší procházku. Za dvě tři hodiny jsme tam měli být. Zlaté oči. Vydali jsme se tedy po svých nejkratší cestou.

Hned na začátku výšlapu do kopce jsme narazili na bránu pevnosti Madliena. Zkoušeli jsme najít i samotnou pevnost, ale jelikož se její trasa odchylovala od naší, vrátili jsme se a pokračovali křivolakými uličkami. Z kopce byl krásný výhled na celý ostrov. Jak jsme pokračovali v chůzi, opouštěli jsme zastavěné území a krajina přecházela do zemědělské podoby. Každý kousek země byl v minulosti obhospodařován. Kopce byly pokryty terasovitými políčky.

Cesta byla lemována kamenými zídkami do výše hrudi. To se ukázalo poněkud nebezpečné, protože zde nebyly žádné chodníky a každou chvíli se kolem nás řítil nějaký Fittipaldi. Na jedné takové zapadlé jednosměrce nás čekalo překvapení – narazili jsme na krásné zahrady Svatého Pavla. Nebyla zde ani noha, takže jsme si odpočinuli pod granátovými jablky a pokochali se výhledem.

Další kousek cesty bylo ale peklo, kde jsme museli jít pár set metrů podél silnice Triq tal-Balal v Naxxaru s hustým provozem. Obejít se nedala, takže jsme šli podél zdi a těsně nás míjela auta. Malta je sice nábožensky velmi založená, ale na pěší poutníky vůbec nemyslí. Po pár minutách jsme vešli do města a prohlédli si místní kostel. Naše cesta pokračovala městskou aglomerací, až jsme došli do Il-Mosta a jejímu slavnému dómu. Bohužel se opravoval a tak jsme si rotundu prohlédli jen z venku. Zde jsem konečně našel nějaké obchody, takže jsem si koupil batoh na záda a klobouk. Sluníčko se do nás už solidně opíralo. Koupili jsme zásoby pití a vyrazili na poslední třetinu cesty.

Cestu jsme si už moc neužívali, byla spíše úmorná. Zaujaly mě jen dvě pasáže – průchod kolem národního fotbalového stadiónu a přechod dálnice Triq Il Kav Vincenzo Bonello. Šli jsme totiž po nádherné polní cestě lemované stromy a cítili se jako středověcí poutníci, dokud jsme nenarazili na tuto čtyřproudou dálnici, která stezku protla. Museli jsme se tedy vrátit ke kruhovému objezdu, kde jsme naivně hledali přechod, přeběhnout všechny pruhy a mašírovat zpátky do kopce, kde jsme zabočili na ulici Triq L Gharriqin. Tato silnice lemovaná opunciemi s plody nás dovedla do našeho cíle – Mdiny.

Mdina je kouzelná. Je to opevněné město na kopci chráněné vysokými hradbami. Vysoké domy jsou odděleny úzkými uličkami, kterými se prohání příjemný chladný vzduch. A kupodivu i zde jezdí auta. Zamířili jsme do Katedrály Svatého Pavla a muzea (společná vstupenka). Po pozdním obědě v hezké restauraci s výhledem do krajiny jsme obešli pevnost zvenku. U zápatí hradeb se rozkládá hezká zahrada. Pak jsme se ještě zašli podívat ke kostelu Jeskyně svatého Pavla.

Byli jsme už natolik unaveni, že představa hodinového kodrcání autobusem nás odradila a raději jsme jeli zpátky taxíkem za 30 €. Jízda rozhodně nebyla klidná, spíše byla napínavá, náš řidič naštěstí všechny hrozící kolize ubrzdil. Otlučená auta ale ukazovaly, že tento styl řízení je na Maltě velmi populární.

Den třetí

Ráno jsem chtěl vyrazit co nejdříve, ať máme dostatek času na prohlídku ostrova Gozo. Vecpali jsme se do autobusu X1, který nás za paušální cenu jízdenky 2€ převezl až na konečnou do přístavu Cirkewwa. Vyjížděl se zpožděním, ale nakonec dorazil včas, takže jsme měli asi čtvrt hodiny do vyplutí. Před vchodem nás zastavil mladý kluk – prodejce lístků na naskakovací výletní autobusy. Dal jsem se s ním do řeči, až když mě uklidnil, že stíháme odplutí. Když jsem vešel do terminálu, vinul se v něm strašně dlouhý had z lidí. Postupoval pomalu, takže jsem byl nervózní, zda počká nebo vyjede dle plánu. Počkal, ale vyplul bez nás. Byli jsme první lidé za čarou, kteří se na palubu nevešli! Stačilo třicet sekund a pluli jsme taky. Další trajekt jel až za tři čtvrtě hodiny. Využil jsem čas k tomu, abych si koupil lístek. Zpáteční lístek stojí 4,65€ a používá se až při zpáteční cestě v turniketu pro vstup do čekací haly.

Plavba trvala necelou půl hodinu. V přístavu Mgarr jsem pospíchal do autobusu, ať mi taky neujede. Proti původnímu plánu jsem kvůli zpoždění musel redukovat itinerář cesty o Modré oko. Vystoupili jsme tedy už ve Victorii a prohlédli si monumentální pevnost. Nechtěl bych být dobývajícím vojákem. Mám závratě a představa, že lezu po vratkém žebříku desítky metrů vysoko a zvrchu po mě střílejí a lijí vařící olej.. Brrr. V pevnosti jsme ještě zašli do menšího přírodovědného muzea, ale nezanechalo v paměti žádnou stopu. Z pevnosti je také krásný výhled na okolí.

Naší druhou zastávkou byly starodávné monumenty Ggantija. Cestou jsem obdivoval řidiče autobusu, jak se dokáže vytočit i v těch nejužších uličkách. Prohlídka začíná v budově, kde jsou vystaveny archeologické nálezy. Pak sejdete po chodníku k megalitické stavbě staré 5500 let. Když máte štěstí a vyhnete se zájezdu, můžete se v útrobách chrámu pohybovat úplně sami a snažit si představit, že jste v té době. Chrám je poměrně zachovalý. Balvany byly zjevně příliš velké na to, aby je v pozdější době místní použili na stavby svých domečků. Mě chrám svým půdorysem připomínal dva čtyřlístky.

V ceně lístku byla ještě návštěva středověkého větrného mlýnu, takže jsme využili zbývajícího času a vydali se na prohlídku. Nevím, jak moc byl mlýn autentický. Překvapilo mě velké množství obytných místností a málo užitných prostorů. Vyšlapal jsem po schodech až do nejvyššího patra.

Poslední zastávkou byla pláž Ramla bay. Příjezdová cesta byla lemovaná stovkami parkujících aut. Brzy se ukázalo proč – záliv je moc hezký. Jemný písek měl nádech červené. Voda byla příjemně teplá, asi kolem 24 stupňů. Hloubka narůstala postupně. V jednom z bufetu jsem objednal smažené kuřecí kousky, ale byly hnusné. Zmrzlina ve vedlejším krámku chutnala lépe. Převlékl jsem se u toalet.

Hodina utekla rychle a tak jsme šli zpátky na autobus. Opět jsem obdivoval klid řidiče, s jakým se proplétal úzkými gozskými uličkami. Sjezd z kopce do Mgarr nám umožnil nádherný výhled na přístav a okolí. Na kole by to byla parádní jízda. Pak jsme použili lístky, abychom prošli turnikety a čekali na loď. V Cirkewwě panoval na nástupišti docela solidní chaos, X1 nakonec dorazila na samý konec nástupiště. Měl jsem trochu obavy, další spojení do Valletty bylo až za hodinu a půl. Naštěstí na spoustu pasažérů čekaly zájezdové autobusy a část čekajících se rozprostřela do jiných autobusů, takže jsme se do X1 vešli a vyrazili na zpáteční cestu.

Poslední den

Cílem posledního dne byla Valletta. Našel jsem autobus, který nás měl zavézt, nicméně měl zpoždění a proto jsem netrpělivě nasedl do jiného autobusu, který jel podobným směrem. Chyba. Na mapě se Malta zdá maličká a ze Sliema Ferry je to do pevnosti jen pár set metrů, ale po moři. Zdenka ale malé lodě moc nemusí a tak jsme šli pěšky, což zabralo mnohem více času, než se mi na začátku zdálo. Po dvouhodinovém výšlapu jsme konečně dorazili k Vallettě. Cestou jsme prošli několika městy, jejichž administrativní členění chápou jen místní. Pro mě je to jedno velké město. Dobrá rada – kopec u Piety není průchozí. Vyšlápl jsem si jej i s kufrem v ruce a pak se potupně vracel dolů. Do Vallety jsme šli podél hradeb po frekventované silnici Triq Sa Maison.

Z Valletty jsme viděli Upper Barrakka gardens, kde jsme sledovali tradiční ránu z děla oznamující poledne. Pak jsme se procházeli uličkami a prohlédli si muzeum – zbrojnici se státními místnostmi. Kufr jsem musel nechat u ochranky. Ve zbrojnici je obrovské množství různého brnění. Občas zamrazilo, když  jsem v nich viděl díry po kulkách. Ale kuriozně největším zážitkem byly toalety. Na pánech bylo volno a tak jsem šel dříve než Zdenka. Dostat se z nich ven byl ale kumšt a lomcoval jsem klikou snad minutu. Když jsem se konečně dostal ven, všechny čekající dámy včetně Zdenky se uculovaly. Když se dostala na řadu moje drahá polovička, dopadla úplně stejně. To bylo zadostiučinění!

Po zkušenosti z příjezdu jsme na letiště raději vyrazili s předstihem. S taxikářem jsme chvilku smlouvali cenu a pak vyrazil jako Fittipaldi. Počet pruhů nehrál roli, všude se vměstnal. Havárkám se vyhýbal na poslední chvíli, a za rekordních 19 minut jsme byli na letišti – dvě a čtvrt hodiny před odletem. Odbavení proběhlo celkem rychle, jen jsem byl v pokušení  zeptat se turistů od Fischera, kolik stál jejich zájezd. Zpáteční let proběhl klidně a bez turbulencí.

Rádi cestujeme a poznáváme nové kraje. Tento zápisek shrnuje náš výlet do severní Itálie, kam jsme vyrazili celá rodina. Pokusím se shrnout co nejvíce praktických informací, které by se někomu mohly hodit.

V půlce května jsem uviděl na CestujLevne.com zajímavou akci do Bergama, neváhal jsem a ihned zakoupil čtyři zpáteční letenky na posunutý víkend (čtvrtek až sobota). Nejdříve jsem se ale musel poprat s nesmyslným rezervačním systémem WizzAir, který mi až při placení řekl, že rezervované letenky za danou cenu už nejsou k dispozici a transakci zrušil. Na čtvrtý pokus jsem uspěl a koupil čtyři zpáteční letenky PRG-BGY za 2632 Kč celkem.

Ok, letenky mám, ale co tam budeme dělat? Milán nás moc nelákal, Bergamo není velké, tak jsem se porozhlížel po okolí, až jsem u jezera Garda nalezl zábavní park Gardaland. Hlavní cíl byl určen, zvláště když nám vycházel na pracovní den, kdy jsme nečekali velké davy.

S ubytováním to bylo horší. Přáli jsme si hotel s bazénem. Ty byly buď vyprodány, nebo příšerně drahé. Slevili jsme z požadavků, ale v Peschiera del Garda bylo vše přes 100 € za noc. Prohledal jsem i AirBnB (link vede na slevu 460 Kč při registraci), ale nevybral jsem. Nakonec jsem ale našel pěkný kempink Le Palme hned vedle zábavního parku. Kemp jsem nejdříve zkoušel objednat přes Booking.com, ale pod rukou mi vybraný mobilhouse někdo vyfoukl. Zkusil jsem se obrátit přímo na kempink a kupodivu měli volno. Zjevně dávají do globální rezervačních systémů jen něco a zbytek si nechávají pro přímé objednávky. Celkem nás vyšel na 186 € za dvě noci.

Zbýval vyřešit poslední oříšek – dopravu. Low cost varianta byla veřejná doprava – autobusem do Bergama a pak vlakem s jedním přestupem. A nakonec taxi. Uprostřed noci bychom dorazili na místo, celí utahaní. Takže jsem se rozhodl půjčit auto. A začaly problémy. Když si čtete recenze půjčoven, je to jako z hororu. Třeba triky, kdy kontrolka ukazuje poloprázdnou nádrž ihned po načerpání a vy pak platíte pokutu (pomůže odpojit baterii!). Auto se dalo na dva dny sehnat i pod tisícovku, ale půjčení dětských sedaček stálo více než půjčení auta! Nakonec jsem vybral FireFly, kde podsedák stál 9 € bez DPH za den. Později jsem zjistil, že se jedná o lowcost značku od Hertz.

K dopravě ještě patří parkování. Jednou jsem parkoval na Holiday Parking (D) na letišti, ale byl to děs (úzká parkovací místa). Obvykle parkuji na Go Parking, ale teď jsem chtěl experimentovat a tak jsem provedl rezervaci na Parkii od Invie. Rezervace spadla na chybu, takže jsem nakonec po telefonické a mailové komunikaci platil převodem 500 Kč, tedy za trochu vyšší cenu, než byla původně ve formuláři. Všechny údaje i cenu měli v mém mailu, ale musel jsem je hlásit znovu.

Nastal čtvrtek,  vyzvedl jsem Verunku (6) ze školky a čekal, až se vrátí Lucka (9) ze školy. Jenže nešla. Chybička se vloudila, měla šest hodin a ještě se ji hodina protáhla. Prima začátek. Dorazili jsme na Parkii a zaparkovali na štěrku. Hmm, žádný asfalt. Postarší pán nás naložil do auta, které vypadalo za zenitem. Zpáteční cesta byla obdobného rázu – důchodce pomalu řídící ošuntělé auto. Go Parking je tedy o pár mílí více profi. Nicméně Parkia službu odvedla.

Let do Bergama proběhl v pořádku, menší turbulence jsme zvládli. Horší byly sedačky. Mám 190 cm a kolena prostě není kam dát. WizzAir má ze všech aerolinek nejmenší místo na nohy. Kuriozitou byla neobsazena řada před námi, kde byly rozbité sedačky. Asi tam posadili někoho ještě vyššího než mě. Při zpáteční cestě už ale místa byla obsazena.

V Bergamu jsme začali večeří a pak jsem šel vyzvednout auto. Důležitý poznatek – vezměte si lísteček s pořadovým číslem 🙂  Už jsem měl zaplaceno 1223 Kč, teď mi strhli dalších 1364 Kč za podsedáky (připomínám, že patřili k nejlevnějším, jinde podsedák stál několikanásobek). Autobusem nás převezli na parkoviště, kde jsme převzali auto Opel Corsa a začala bouřka století! Takové krupobití jsem ještě nezažil. Jako by nás někdo bombardoval. Nebylo vůbec vidět. Děti seděly vystrašené a zacpávaly si uši. Zhruba po dvaceti minutách bouře ustoupila a vyjeli jsme. Cestou jsme míjeli zlámané větve a obří louže.

Tohle byl můj první výlet autem v Itálii, takže mě překvapila mýtná brána před dálnicí. Stačilo vzít lístek a jeli jsme. Děvčata zezadu spustily rádio Milán a celou dobu komentovaly katastrofální bouři, kterou region zažil :-).

Překvapila mě disciplinovanost italských řidičů. Žádné závody ala D1 se nekonaly, málokdo porušoval předpisy a mírnou agresivitu jsem viděl jen jednou. A pozor, držte se, to se týkalo i řidičů BMW! Ano, řidiči BMW jezdí v Itálii slušně! Jasně, v Česku jsem už taky potkal na dálnici řidiče bavoráku, co neprasil a jel dle předpisů, ale to byla čestná výjimka. Celá dálnice měla tři pruhy a každých 500 metrů odpočívadlo s odpadkovým košem. Čerpacích stanic bylo ale míň, než jsme z Česka zvyklí.

Po 80 kilometrech jsme sjeli z dálnice a zaplatili mýto ve výši 6,1 €. Na placení kartou zapomeňte, potřebujete hotovost. Berou mince i bankovky. Před branami se tvoří kolony, zvláště o víkendu se načekáte.

Ubytování bylo přesně podle nabídky. Dostali jsme domeček s terasou, kuchyní, obývací místností a dvěma ložnicemi pro celkem 5 lidí. V domku byla i koupelna a toaleta. Naproti nám byl zaparkovaný krásný karavan ze Švedska, kolem hromada Němců, Rakušáků, Švýcarů a pochopitelně i Italů. V kempu byl obchod, pizzerie a bazén. K jezeru se chodilo s čipem, který hlídá příchody a odchody. To jsme zjistili, až když jsme vyšlapali schody a druhá osoba nemohla projít.

Druhý den jsme vyrazili podél jezera do Gardalandu. Jezero je moc krásné a výhled na hory stojí za to. Pocitově byla voda teplá a lidé se v jezeře koupali. Gardaland má ale jediný vchod, takže se naše cesta zdvojnásobila. My jsme koupili rodinnou vstupenku  do parku a akvária za 150 €. Online  nákup je výhodnější jen pro některé vstupenky. Dá se stáhnout kupón, po němž na místě zakoupíte lístek jen o euro dráže než na webu. Ale musíte vystát frontu, což o víkendu bude síla.

Gardaland je veliký a má spoustu atrakcí. My nejsme příznivci adrenalinových atrakcí, kterých je tam spousta. Naštěstí jsou tam i klidnější atrakce. Děti zaujal dvoupatrový kolotoč, vláček jedoucí na vyvýšených kolejích nad terénem, docela rychlá housenková dráha Peter Pan. A taky tři atrakce odehrávající se ve člunu: plavba korzárů, rychlá řeka tekoucí džunglí a vnitřkem sopky a horská dráha Útěk z Atlantidy. Verunka si pohrála ve vodním světě, kam ale Lucku kvůli výškovému limitu odmítli pustit (o pár centimetrů).

Měli jsme štěstí, že v pátek byl provoz mírný, málokdy jsme čekali déle než pět minut. V porovnání s pařížským Disneylandem byla návštěva Gardalandu příjemná a osvěžující. Park využívá efektivně místo, takže některé atrakce se protínají, nebo dokonce jsou v různých výškách. Například na zemi jede vláček, nad ním je letadlo. Nebo na zemi je pirátská loď, sejdete do podzemí, kde vede další atrakce.

Kdo přežil sjezd, toho Verunka postříkala vodním dělem

Občerstvení bylo poměrně drahé, ale ne tolik, jako v Praze na letišti. Pití se prodávalo v maximálně půllitrovém balení a voda stála 1,5 €. Batohy nám nekontrolovali, takže by se voda dala pronést. Restaurací byla spousta všech druhů až po Sushi, v jedné dokonce čepovali české pivo.

V sobotu dopoledne jsme se zastavili v Sea life. Atrakcí je průchod tunelem skrze akvárium, kde můžete pozorovat mimo jiné žraloky a rejnoky. Mě se nejvíce líbily medůzy. Naopak nás zklamalo představení lachtanů. Seděli jsme nešikovně, že jsme viděli špatně. Asi bych to vnímal jinak rozumět italsky.

Při odjezdu jsme zjistili, že obří parkoviště je úplně plné. Protože jsem se řídil značkami přikázaného směru, měl jsem problém se z něj vymotat a nakonec jsem vyjel částí určenou pro autobusy. V sobotu musely čekací doby na atrakce být hodně delší. Raději se víkendu vyhněte. A to ještě přijížděla další auta, kolona začínala pár kilometrů na dálnici.

Jelikož před Bergamem na dálnici nebyla žádní benzínka, museli jsme najít nějakou ve městě. Jedna je například tady. Cesta do půjčovny byla docela horor, Sygic nás místo do zadané půjčovny Hertz dovezl do vilkové čtvrti vedle letiště. Pak jsem zadal přímo ulici Via Aeroporto a po několika kolečkách nás zavedla na místo. Zde předání auta proběhlo v pořádku.

Na letišti mě zaujala soukromá kabinka Zleeep and go na odpočinek či přespání za 8 € na hodinu. Vypíchnu přísnější personál WizzAir, který nutil lidi s dvěma zavazadly (batoh + kabelka) spojit je do jednoho, nebo zaplatit pokutu. Při vystupování jsem zjistil, že jsem seděl na žvýkačce :-(.

Cestovatele určitě zajímají náklady:

• letenky 2632 Kč
• parkování na letišti 500 Kč
• ubytování 186 € = 5034 Kč
• půjčení auta a sedaček 1223 + 1364= 2587 Kč
• benzín 50 € = 1353 Kč
• Gardaland + Sea life 150 € = 4059 Kč

V sobotu jsem jel s rodinou do Mladé Boleslavi do kina, Zdenka holkám ke dni dětí slíbila pohádku o lesních strážcích. Ráno jsem rezervoval lístky, výběr byl malý, sál už byl poměrně plný. Tentokráte jsem se rozhodl, že nepojedu přes Dětenice, ale zkusím cestu přes Prodašice. Zpětně už vím, že jsem v této obci blbě odbočil, resp. neodbočil na Doumosnice. Nejspíše navigace vybrala kratší cestu, která ale trvala pekelně dlouho.

V Úhercích mi navigace nabízela sjezd z hlavní na malou cestičku mezi baráky, tak jsem ji ignoroval. Občas plácá nesmysly. Jenže v Dobrovicích byl ve směru na Boleslav zákaz vjezdu, opravovali silnici, objížďka vedla do centra na kruhový objezd. Vjel jsem na kruháč, kde byla směrovka objížďky poněkud podivně natočená. Znejistil jsem a tak jsem si udělal na kruháči kolečko a zahlédl jsem jinou směrovku – směrem na Úherce, odkud jsem přijel! Tomu se říká definice kruhem.

Ok, vrátil jsem se zpět, tam ale žádná směrovka nebyla, zato navigace mě neustále hnala do kopce mezi baráky. Dobrá, nechal jsem se překvapit a vjel jsem na silničku. Tam po mě chtěla odbočit vpravo na štěrkovou cestu. Hmmm, začínal jsem být silně nervózní. Měl jsem deset minut rezervu, abych bezpečně vyzvednul lístky, než propadne rezervačka. Fajn, zkusím to. Pár baráků, polní cesta a les. Rozježděná polní cesta, zjevně jsem nebyl první. Kouknu na mapy, je to tak kilák dva a pak vjedu na vedlejší cestu sousední obce. Zkusím to. Jedu v lijáku rozbahněnými kolejemi a živě si představuji, jak čekám na traktor, aby mě odtud vytáhnul. Zdenka naléhá, ať se vrátíme. Vzdávám to a couvám pár set metrů zpátky.

Následovalo pět minut hrátek s navigací, jak najít jinou cestu. Vracet se zpátky se mi nechtělo, čas utíkal. Při vyjíždějí na hlavní cestu jsem potkal pražského Yetiho, asi další zoufalec s navigací. Zpět do Dobrovic, manželka ječela hrůzou, že jedu ralley. Jel jsem v rychlostním limitu, jen jsem nebrzdil, takže i můj pažout kopce přeskakoval. Na kruháči jsem zvolil jednu cestu, zkontroloval, co na to navigace a jel. Uff, u Bezděčína jsem najel na dálnici.

A jak to dopadlo? Parkoval jsem v době, kdy oficiální doba rezervace již vypršela. Před kinem se táhl dlouhý had fronty, který jsem vystál. A naštěstí moji rezervaci nezrušili – jejich interní limit jsem stihnul asi o minutu. Řekl bych, že moje cesta byla napínavější než ten film 🙂 Příště raději pojedu po známých cestách. A nebudu používat google navigaci, její zkratky jsou fakt šílené. Zlatý waze.