Za únorovým sluníčkem do Izraele

Jarní prázdniny začaly dětem již v únoru a letos jsme vyrazili do Izraele a v omezeném počtu – jela se mnou jen Lucka. Letenky nebyly zrovna levné, ale Izrael jsem vždy toužil poznat. Přípravu jsem nezanedbal a začal včas. Koketoval jsem s myšlenkou, že si nechám udělat itinerář na míru, ale nenašel jsem žádného konzultanta a místo něj jsem zakoupil průvodce od Lonely Planet a vybíral si místa sám.

Cesta začala vražedně brzy. Letadlo odlétalo již po šesté hodině ráno, takže jsme vstávali o půl čtvrté. Fuj. Další fuj bylo letadlo WizzAiru. Mám 190 centimetrů a fakt jsem nevěděl, kam mám dát kolena. Jinak byla cesta klidná a jediným vzruchem byla povinnost připásat se v okamžiku vstupu do izraelského vzdušného prostoru. Průlet nad tel-avivskou krajinou nás navnadil – kopce a údolí vybízely k návštěvě.

Z pasové kontroly jsem měl menší obavy, ale prošli jsme úplně krásně a rychle. Dostali jsme modrý papírek s osobními údaji a fotkou, strčili jej do automatu, brána se otevřela a měli formality za sebou. Od přistání neuběhla ještě ani půl hodina. Lucka měla hlad a tak jsem koupil bagetu za 32 šekelů. U brány 23 jsme našli autobus 485, který každou celou hodinu jede do Jeruzaléma. Dva lístky nás vyšly stejně jako jedna bageta. Šerut by byl čtyřikrát dražší než autobus. Příjemné bylo, že autobus zdaleka nebyl plný. Nepříjemné je naopak značení, s latinkou moc nepočítejte.

Jeruzalém

V autobuse jsem zapomněl batoh v přihrádce nad hlavou. Naštěstí v této zemi jsou opuštěná zavazadla podezřelá, takže mě zavolali zpátky a vzal jsem si jej. Do hotelu jsme šli pěšky. Brzy jsme narazili na partu dětí obou pohlaví v maskáčích se samopaly ledabyle přehozenými přes ramena. Izraelská armáda. Byl to hodně zvláštní pocit vidět tak mladé lidi včetně dívek jako vojáky, kteří opravdu nasazují své životy. Poblíž musela být kasárna, protože podobných skupinek jsme míjeli spousty.

Po chvíli nás zastavila žízeň a v krámku jsme si koupili pití. Když jsem si o deset minut později šel koupit klobouk proti slunci, všiml jsem si, že Lucka nemá batůžek. Kde jsi jej měla naposledy? Aha, zpátky do krámku. Je to dobré, žádní pyrotechnici. Batůžek jsme našli v celku. Tohle je na Izraeli fajn, že si nikdo netroufne vzít zapomenuté zavazadlo. A zase do kopce, pro klobouk a dál. Cestou jsme narazili na slavné tržiště Mahane Yehuda. Krámky překypovaly zbožím. Obklopila nás spousta vůní a barev. Zařídil jsem si místní SIM kartu a koupil Lucce kelímek jader z granátového jablka. Pak jsem zapnul navigaci a došli jsme v klidu na hotel.

Bylo ještě odpoledne a tak jsme šli na procházku. Podél hradeb jsme vystoupali na horu Sion a navštívili Večeřadlo, kde měl mít Ježíš poslední večeři se svými učedníky. Nevím, jak moc autentická místnost je, čekal jsem prostší místnost. Chvíli jsme se ještě motali uličkami a pak se vrátili zpět. Lucka měla ještě energii řádit na lezecké stěně, já si koupil pivo a fotil ji.

Staré město

Ráno byl chladněji a tak jsme si přes trička oblékli svetry. Pěšky jsme došli k Damašské bráně a vstoupili do muslimské čtvrti, která připomínala jeden velký bazar. Všude spousta lidí, krámků se vším možným a nemožným a dokonce se mezi lidmi proplétaly motorky. Obchodníci prodávali kromě klasických pastí na turisty i potřeby pro místní – potraviny, ryby, ovoce, zeleninu, drogistické zboží a dokonce i staré obnošené boty! Prostě orient, jak si jej představujeme. My jsme neodolali červeným jahodám a čerstvému džusu z granátového jablka. 

Pak jsme došli ke Zdi nářků, což jsou zbytky zdi Chrámové hory. Zbytek včetně druhého Chrámu zničili pomstychtiví Římani. Nedokážu si představit, kolik práce to muselo dát. Bez výbušnin a mechanizace, všechno hezky ručně. Ke Zdi musíte projít bezpečnostní kontrolou a pustí vás jedinou bránou – Maghrebskou. U ostatních bran stojí hlídky a pošlou vás zpět. Na Chrámovou horu vede cesta po dřevěném mostě. Opět nejdříve musíte projít bezpečnostní kontrolou. Nahoře na hoře vás čeká mešita Al Aksa a Skalní dóm. Židi mají vstup zapovězen – ale svými náboženskými vůdci. Součástí Chrámu bylo posvátné místo, kam nesměl nikdo kromě velekněze. Po zbourání Chrámu a vyhnání Židů z Jeruzaléma se ale zapomnělo, kde přesně toto místo bylo. A proto, aby na něj Židé omylem nevstoupili, sem raději nechodí vůbec.

V jednu hodinu jsme se připojili u jaffské brány k Free walking tour a prošli s nimi Arménskou čtvrť. Nejvíce mě zaujaly zbytky původní zdi a značka, jak byla původně vysoká. Muselo to být impozantní dílo. Pak jsme se ale trhli a dali si oběd. Po dlouhém bloudění jsme nakonec našli Chrám božího hrobu. GPS v těch úzkých uličkách se střechou moc dobře nefunguje. Nakoupili jsme předražené suvenýry (usmlouval jsem na 50%, ale stejně byli prodavači spokojeni) a šli zpátky na hotel. A Lucka na lezeckou stěnu. Když se vyřádila, zavolal jsem Uber a taxikář nás odvezl k muzeu Izraele. Fascinovaly mě drobné detaily na římských mincích nebo čiré sklo. Prohlédli jsme si svitky od Mrtvého moře, obří model starého Jeruzaléma a jeli zpátky.

Cesta

Další den ráno jsme šli na poštu poslat pohledy. Opět nás čekala bezpečnostní kontrola. Bohužel jsem už utratil veškerou hotovost a bankomat po cestě i v poště byly rozbité. Poštovné za dva pohledy mělo stát 14,80 šekelů, leč kartou šlo platit od 15 šekelů. Pošťačka prakticky neuměla anglicky a byla neochotná. Přikoupil jsem balíček dopisních obálek a to už mi kartu vzala.

Placení kartou je v Izraeli dost odlišné. EMV zde zřejmě ještě nedorazilo a tak se karta všude protahuje čtečkou magnetického proužku. Někde ani nechtějí podpis. Budu si muset hlídat pohyby na kartě, zda nedošlo k nějakému fraudu.

Vydali jsme se hledat bankomat a pak autopůjčovnu Eldan. Před námi Francouzi operovali s vytištěnou a zaplacenou rezervací, ale paní je odbyla, že je v systému nevidí a vzala nás na řadu. My jsme naštěstí měli vše v pořádku. Přestože jsem si připlatil excess waiver za 18 euro za dva dny, stejně mi zablokovali zhruba 15 tisíc na kartě. Pak jsme se vydali hledat parkoviště. Zde mě čekalo nepříjmené překvapení – místo Škodovky jsem dostal Fiat 500 s automatickým řazením. Fiat byl docela otlučený, raději jsem jej nafotil a začal se seznamovat, jak se tohle vozítko řídí. Na první křižovatce jsem místo spojky sešlápl brzdu. Pak už jsem si hlídal, ať levou nohu nepoužívám. Do kopce jsem se raději rozjížděl s ruční brzdou.

Cesta do En Gedi byla v pohodě. Nejdříve jedete z Jeruzaléma po silnici 60 na sever, pak sjet na silnici 1 a nakonec odbočit na silnici 90 na jih. Cestou jsme míjeli cedule ukazující, jak vysoko nad mořem nebo pod mořem se právě nacházíme. Parkoviště a vstup do národního parku se nachází hned vedle druhého kruhového objezdu.

En Gedi

Dorazili jsme ke vstupu po poledni, zaplatili vstupné, vzali si mapu a vyrazili. Cesta k Davidovu vodopádu je snadná a míjíte několik menších vodopádů. Krajina Wadi David je půvabná a stojí za prohlídku. Jediným problémem byly školní výlety, které šly bezohledně v protisměru a zásadně neuhýbaly. Čtvrtkem začíná izraelský víkend, takže možná jiné dny bude situace lepší. V houští jsme zahlédli skupinu damanu skalních. Nechce se mi věřit, že jde o příbuzné slonů. Voda v říčce byla příjemně teplá a Lucka si užívala chůzi korytem.

Bylo po jedné hodině odpoledne a hotel otevíral až ve tři, tak jsme se rozhodli pokračovat k En Gedi pramenům. U odbočky čekala rangerka, zřejmě aby zabránila vstupu dalších turistů po uplynutí maximálního času vstupu. V materiálech sice píší, že nejpozději lze vstoupit o půl čtvrté, ale já bych přísahal, že tam bylo uvedeno půl druhé. Cesta do kopce byla fyzicky náročná, místy jste se museli držet řetězu. Nic příjemného pro lidi se strachem z výšek. Cestou nás zase míjely výpravy školních dětí. Nahoře byla úžasná vyhlídka a krajina jak z Marsu. Cedule ukazovaly, že exit je zpátky stejnou cestou. To jsem ale odmítl, do kopce se mi snáze leze nahoru než dolů. A tak jsem raději šel po pohodlné delší cestě přes Tel Goren. Cestou jsme potkali dalšího damana a jeskyni. Kdyby někdo chtěl ušetřit za vstupné, mohl by zaparkovat u Tel Goren a stoupat opačným směrem, než jsme my klesali. Případně si cestu zkrátit kolmo do kopce po černé trase.

Už z dálky jsme viděli, že od pramenů se dolů z kopce šinul nekonečný lidský had. Všechny ty výpravy se vydaly ve stejný okamžik dolů. To muselo být maso. Byl jsem rád, že jsem šel delší, ale pohodlnou cestou naokolo.

Ein Bokek

Do hotelu jsme dorazili za dvacet minut jízdy. Vjezd do městečka hlídal strážný, ale jen jsme otevřeli okénko a pustil nás dále. Bylo půl čtvrté a pláž se měla zavírat ve čtyři a vnitřní bazén v pět. Proto jsme vzali plavací oblečení a vyrazili. Hotel David Dead Sea Resort & Spa je vzdálen od pláže asi deset minut chůzce. V moři se koupalo pár Japonců, tak jsem vlezl do vody. Fuj, ta byla studená. Ale překonal jsem se a lehl jsem si. Ano, nadnášela, ale rychle jsem upaloval ven. 17 stupňů není nic pro mě.

Vrátili jsme se do hotelu. Venkovní bazény byly zavřené a tak jsme šli hledat vnitřní bazén se slanou vodou. Čekalo nás ale velké zklamání – zákaz vstupu dětem pod 16 let! Já jsem na chvilku do bazénu šel. Voda byla horká a úžasně nadnášěla. Poloha na zádech je jediná pohodlná. Na první pohled se voda zdá normální. Není hustší, jen máte pocit, že jste umaštění od oleje. Večer jsme se hotelu pomstili u večeře – pokusili jsme se je vyjíst. Marně, nabídka byla příliš široká. Druhý den ráno jsme šli fotit moře a Lucka se překonala a také si lehla do studeného moře.

Zpátky jsme jeli chvíli na jih a pak jsme odbočili na silnici 31. Zastavili jsme na vyhlídce, odkud byl krásný výhled na údolí Zohar Fortress i Mrtvé moře. U křižovatky se silnicí 60 jsme si postáli asi dvacet minut v koloně. Za námi se jeden borec v terénním autě rozhodl objet kolonu pouští – sjel do příkopy a pak pod nebezpečným bočním náklonem vyjel třímetrový písečný val. Dál jsme jeli po placené dálnici číslo 6 na sever. Cestou jsme zahlédli kouř – v ten den Syřané sestřelili izraelskou stíhačku. Kdo ví, třeba to byla ona. Nakonec jsme jedničkou dojeli do Tel Avivu a vrátili auto.

Tel Aviv

Tel Aviv nás přivítal smogem. Už z dálky bylo vidět, jak je město v tmavém oparu. Čekal bych, že u moře vítr smog rozežene. Doprava ve městě je hrozná – spousta kolon. Chtěl jsem se dostat do pokoje pohodlně a tak jsem volal Uber, ale přijel až třetí – první dva se v koloně otočili a zmizeli. Litoval jsem, že jsem nešel na autobus. Náš hotýlek Central měl celkem dobrou polohu, ale pokoje byly maličké a koupelna oprýskaná. Nedoporučuji. Dali jsme si obědo-večeři a šli se projít na pláž.

Po slabé snídani jsme sedli na autobus a jeli na vlak. Prošli jsme bezpečnostní kontrolou a když jsem sháněl lístky na vlak z HaHagana nádraží, řekli nám, že vlak nejede a máme jet busem zdarma na druhé nádraží. Na to jsem neměl chuť a vyzkoušel jsem Gett taxi. Low costy odlétají z terminálu 1, kde najdete pár obchodů a občerstvení.

V Praze bylo kolem nuly, v Izraeli jsme měli teploty kolem dvacítky. Počasí nám přálo, nepršelo, svítilo sluníčko. Příště bych rád viděl:

  • Caesarea
  • křížácký hrad Belvoir
  • Akko
  • Genezaretské jezero
  • bílé útesy u Roish Hanikra
  • pevnost Massada
  • klášter svatého Jiří

Náklady

  • 2 letenky 6483 Kč (na low cost docela drahé)
  • 2x autobus do Jeruzaléma 32 šekelů
  • SIM karta 40 šekelů
  • 1 GB dat na měsíc 19 šekelů
  • 2 noci hotel Jerusaleme Inn 3303 Kč
  • Uber 45-53 šekelů
  • vstup Israel museum 54 šekelů (dítě je v úterý zdarma)
  • 2 dny auto Eldan 76 €
  • vstup En Gedi 28 + 14 šekelů
  • 1 noc s večeří David Dead Sea Resort 202 €
  • mýto 3 úseky ??
  • 1 noc Central hotel 1981 Kč
  • Gett na letiště 119 šekelů

U booking se mi podařilo vychytat akci 40 dolarů cashback, takže se mi dovolená ještě trochu zlevní. K dispozici máte aspoň slevu 10% přes následující odkaz: https://www.booking.com/s/34_6/leo05356.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.