S dětmi v Benátkách

11/06/201812/06/2018 Leoš Literák žádný komentář

Benátky jsou považovány za jedno z nejromantičtějších míst na světě. Kdo by si tento zážitek kazil cestou s dětmi? Třeba my! O sole mio si na gondole můžete zazpívat i ve čtyřech a když budete mít štěstí, přidá se i gondoliér.

Benátky byly na mém wishlistu už dlouho a děti město také lákalo. Kde jinde najdete místo chodníků kanály a místo tramvají lodě vaporetto? Prodloužený květnový víkend umožnil naplánovat si výlet s pozdním návratem a když i letenky byly v dosažitelné cenové hladině, bylo rozhodnuto.

V pátek večer jsme vyrazili na letiště a díky chytré navigaci jsme se vyhnuli zacpané dálnici po nehodě na D5 a dojeli na letiště včas. Když jsem dělal doma online check-in, zarazilo mě uspořádání sedaček 3+2. Autobus nás odvezl k letadlu – byl to Boeing 717 s motory vzadu. Letadlo nebylo moc pohodlné a byl v něm velký hluk. Příště se mu budu raději vyhýbat.

Pozdní přílet s dětmi jsme vyřešili taxíkem. Taxík měl pevnou sazbu 35 €, Uber se nějak nechytal, takže jsme akceptovali vyšší cenu a pohodlně se dovezli do hotelu Guidi v městě Mestre. To leží na pevnině vedle Benátek, se kterými je spojeno tramvajovou linkou. Měli jsme pokoj pro čtyři a příjemně nás překvapil dvěma místnostmi oddělenými dveřmi. To je paráda, když máte v noci klid od dětí.

Po ranní snídani jsme došli k zastávce tramvaje. V nedaleké trafice jsem koupil zpáteční lístky pro čtyři. Jedna osoba jede jedním směrem za 1,5 €. V tramvaji je nutné odpípnout každý lístek u žlutého stroje. Pokud dostanete jeden lístek s více jízdami, musíte po prvním pípnutí mačkat plus pro další osoby. Já si s tím cestou tam neporadil, takže jsme jeli načerno. Při zpáteční cestě jsem vyslýchal řidiče, jak na to. Po pár zastávkách v Mestre tramvaj přejela přes dlouhý úzký násep do Benátek. Po cestě jsme sledovali zelené ostrůvky a obří výletní lodě. Možná se sem za rok vrátíme a jednou z nich pojedeme po východním Středomoří. Loňská plavba s MSC Splendida měla velký úspěch a děti touží po opáčku.

Ze stanoviště tramvaje a autobusů Piazzale Roma (jezdí sem i přímé autobusy z letiště) jsme došli na nábřeží Fondamenta Santa Chiara, kde jsou mola lodí. Vstupenka stojí stejně jako tramvaj 1,50 €, ale nikdo ji po nás nechtěl a neviděl jsem ani možnost, jak ji odpípnout. Asi jsme pluli načerno 🙂 Našim cílem bylo slavné Náměstí svatého Marka. Ale já blbec vybral loď s linkou čísla 1.

Na loď jsme se nalodili jako první. Děti se cpaly na záď, kde zabraly židle s perfektním výhledem. Loď nastartovala a motory začaly řvát a úpět. Verunka začala křičet strachem. Loď se s velkým úsilím rozjela po Canal Grande. Koukal jsem se po barácích omývaných vodou kanálu, ale Verunka se nedala utišit a tak jsem si k ní sedl. Loď zase začala sténat, když brzdila u první zastávky. Nahrnula se hromada turistů. Na romantické soukromí jsme mohli zapomenout. Cítil jsem se jako v tramvaji na Václaváku. Loď se s jekotem vydala na další plavbu. Verunka se k jekotu přidala a volala, že chce ven. Sorry holka, budeš to muset zvládnout až do cíle. A trvalo to snad půl hodiny, protože jednička je největší courák, co staví na úplně každé zastávce. A bylo jich požehnaně.

Na Piaza San Marco jsme dorazili před polednem. Prošli jsme si pár krámků a obdivovali jsme nádherné výrobky místních sklářů z ostrova Murano. Do katedrály jsme se bohužel nedostali – lístky online nebyly už ráno k dispozici a od katedrály se táhla nekonečná fronta. V poledne jsme koukli na slavné hodiny, dali si zmrzku a šli na procházku. Slunce pálilo. Děti si přivezly kšiltovky, já slamák a Zdenka si taky jeden koupila u trhovců. Cestou po nábřeží jsme zahlédli Most vzdechů, kudy vodili odsouzence na popravu. Do restaurace nás nechtěli pustit bez útraty na toaletu, takže se holky obětovaly a koupil jsem jim další zmrzlinu.

Nastal čas se vrátit zpátky. Loď nepřipadala v úvahu, Verunku bych na ni už nedostal. Takže jsme vyrazili do uliček a neomylně jsem nás zavedl do loděnic – Arsenalu, které leží opačným směrem. Shodou okolností zde sídlí Museo Storico Navale – námořní muzeum. Prohlédli jsme si jej, ale mám pochyby, zda stálo za 17 € vstupného (2*5+2*3,5). Nejzajímavější byla honosně zdobená gondola. Technicky laděné návštěvníky by mohla zaujmout rozřezaná loď s detaily motoru, zbytek mi neutkvěl v paměti.

Na další cestu jsem si raději zapnul navigaci. Proplétali jsme se úzkými uličkami, přecházeli přes mosty nad kanály, až jsme potkali čekajícího gondoliéra. Nastal čas splnit dětské přání. Smlouvat moc nechtěl, takže jsme odsouhlasili částku 80 € za půl hodiny a nalodili se. Dospělí si sedli dozadu na lavici, děti na židle před nimi. A za našimi zády stál gondoliér s obřím bidlem. Jak se úzká a deset metrů dlouhá loď během nasedání rozkymácela, Verunka se polekala a sedla si mezi nás. Prostě romantika s dětmi.

Gondoliérovi jsem dal zadání – malé kanály. Plout na gondole po Canal Grande totiž moc nedává smysl – to je jako nechat se svézt v Praze po magistrále. Všichni gondoliéři mají pevnou sazbu, která stoupá večer. Také mají příplatky – za zpěv či občerstvení. Jakmile jsme vypluli, začal jsem z plna hrdla zpívat O sole mio. Gondoliér opravil mou výslovnost a začal zpívat. S chutí jsme se k němu přidali a mávali na čumící turisty. Plavba na gondole má svá specifika, která vyplývají z umístění gondoliéra vzadu a délky lodi přes šest metrů. Gondoliér nemá šanci vidět za roh do křižovatek kanálů a tak vždy volá, či spíše haleká, aby nedošlo ke kolizi. Proplouvali jsme úzkými kanály, kam se suchou nohou nedostanete. Minuli jsme například knihovnu, kde knihovnice seděla na zápraží nad vodou a přinášela knihy k zapůjčení. Nebo malé obchůdky. Je to úplně jiný svět, který ze souše neuvidíte. Pravé Benátky. Plavbu jsme si parádně užili.

Druhý den ráno jsme se po jistém váhání do Benátek vrátili. Nejdříve jsme ale museli vyřešit logistický problém, kde sehnat lístky. Naše trafika byla totiž zavřená. Holt neděle. Šli jsme po Viale San Marco nejméně 15 minut, než jsme našli jinou a otevřenou trafiku. Pak následovala jízda částečně načerno, kdy jsem neuměl označit všechny osoby na jednom lístku. V Benátkách jsme jako profíci zamířili k cíli – k přírodovědnému muzeu Museo di Storia Naturale di Venezia. Vstupné stálo 8 € za dospělého a 5,5 € za dítě. Uvnitř holky obdivovaly zkamenělily dinosaurů a jednoho fakt velkého krokodýla. Ze současných sbírek mě zaujaly srostlé hlavy snad srnek. Děti byly z muzea nadšené.

Chvilku jsme se ještě toulali uličkami Benátek, než jsme nasedli na tramvaj a jeli si prohlédnout pevnost v Mestre. Za mě největší zklamání z výletu. Táhli jsme se v ubíjejícím horku, abychom našli pár budov kasáren. Nicméně pro Italy má pevnost své kouzlo, neboť zde bylo plno. Asi sem chodí na piknik. Pěšky jsme došli do hotelu, kde jsme vyzvedli kufr a taxíkem jsme jeli zpátky na letiště.

Benátky mají své unikátní kouzlo. Benátky jsou kanály a voda je Benátky. Vše se točí kolem vody. Místo aut jsou zde čluny či pramice. Lodí jsou i sanitky či popeláři. Bez lodi se nedostanete domů nebo na nákup. Když už jdete po chodníku, můžete skončit na břehu kanálu, a buď si přivolat vodní taxík, nebo se potupně vrátit. Benátky ale nejsou skanzen. Stále zde pár tisíc lidí žije. A tak se nedivte, když se o pár pater nad vámi otevřou dveře na balkón a rázovitá paní začne do uličky vyklepávat koberec. Zároveň je to ale jeden z největších turistických cílů na světě. Třicet miliónů turistů sem přijede každý rok. Hlavní turistické atrakce jsou zaplaveny návštěvníky. Ale když se budete toulat mimo hlavní trasy, určitě najdete tiché zákoutí.

Co říci závěrem? Benátky pro děti mají smysl, ale jen na jeden den. Do muzeí s uměleckými sbírkami je tahat nebudete a za ten jeden den v klidu projděte přírodovědecké muzeum, projeďte se vaporetto po velkém kanále (ale rychlejší linkou než 1), projděte si obchůdky na Náměstí svatého Marka a pokud zarezervujete včas lístky, mohl by být zajímavý Dóžecí palác. Nezapomeňte na skvělou zmrzlinu. Zajímavý by mohl být výlet na některý z ostrůvků, třeba Murano se světově proslulými sklárnami.

Potěší, pokud si přese mě rezervujete ubytování se slevou 10%.

Náklady