Na konci s dechem v Cuzcu

První díl popisoval mé peripetie s letenkou. V druhém díle má výprava málem skončila v Amsterdamu. A dnešní vyprávění začnu v luxusním autobuse, kde jsem si vybral sedačku v prvním patře v první řadě – parádní výhled, ze kterého mi měla brzy mrznout krev.

Silnice v Peru nejsou pro slabé povahy. Udiveně jsem pozoroval, do jak úzkých mezer se Peruánci cpali. A všichni neustále troubili. Někdo vás předjíždí? Zatroubíte. Někoho předjíždíte? Zatroubíte. Chodec? Zatroubíte. Prázdná silnice? Zatroubíte. Asi tik.

Po několika hodinách jízdy podél pobřeží jsme dorazili do proslulé Nazcy. Světoznámé obrazce viditelné jen z letadla jsem ale vynechal. Ve dvě ráno autobus zamířil do And. Brzy jsme dojeli kamión. Náš řidič se nerozpakoval a suverénně jej předjel přes plnou čárou. Měli jsme vystoupat více než čtyři tisíce metrů a tak nás čekaly nekonečné serpentiny. Tři sta metrů rovně, prudká zatáčka, tři sta metrů rovně, další prudká zatáčka, opakuj do zblbnutí. A neustálé předjíždění pomalejších autobusů nebo kamiónů. Nejlíp se předjíždí v zatáčce. Že do ní není vidět? Nezájem. V noci jsem si dělal alespoň bláhové naděje, že se řidič řídí světly, ale ani po rozednění se styl předjíždění nezměnil. Žádný div, že sem tam to nevyjde a pak se v novinách dočtete o nehodě v Peru s desítkami mrtvých. Vraky zůstávají ležet v údolích, asi jako memento.

V šest ráno jsme vyjeli na náhorní plošinu. Krajina získala pouštní charakter a připomínala fotky z Marsu. Samé skály a kameny, mezi kterými se kroutila naše asfaltová silnice s kvalitním povrchem. Na mobilu jsem sledoval naší polohu na mapě a také nadmořskou výšku. Maximum bylo přes 4500 metrů nad mořem. V průběhu jízdy se mi  začalo dělat špatně. Nevím, zda to byla horská nemoc či kinetóza, ale spolucestující mi dal čichat líh a docela to zabíralo. Také pomáhalo dýchat zhluboka. Ze svého výhledu jsem sledoval, jak řidič najíždí do zatáček, kolo jen centimetry od hluboké strže. Z okna jsem obdivoval nádherné údolí Cotaruse. Kdybych jel autem, určitě bych se zde zastavil. Následovalo indiánské město Chalhuanca obklopené zelení. Pozoroval jsem děti na cestě do školy. Před desátou jsme projeli městem Abancay a po třetí odpoledne konečně dorazili do Cuzca.

Cesta autobusem Cruz del Sur trvala 22 hodin a stála 50 dolarů. V ceně byly tři jídla a pití. Sliboval jsem si, že ušetřím za hotel a během cesty se aklimatizuji na velkou nadmořskou výšku, což se nesplnilo. Teď už vím, že jsem měl raději letět letadlem. Přišel jsem o jeden den, kdy jsem mohl navštívit třeba Sacred valley.

Vzal jsem si taxíka do hotelu Hosteria de Anita (15 solů) a ubytoval se. Měl jsem pokoj v prvním patře. Vyšlapal jsem schody a nemohl jsem dýchat! To jedno patro s batohem na zádech mě zmohlo, jako nic dříve v životě. Milionové Cuzco leží ve výšce 3400 metrů a to už je znát. Vzduch je řidší a tak každým nádechem do sebe dostanete méně kyslíku. Místní Indiáni mají více červených krvinek, ale my Evropani jsme marní. Večer jsem se prošel po Cuzcu, viděl jsem festivu – zpívající a tančící děti, dal si pivo a šel spát.

Další den ráno jsem bral jako přípravu na trek. Nad městem ční rozvaliny inckého chrámu Sacsayhuamán. Vydal jsem se svěží chůzi vpřed, abych se po pár desítkách metrů zastavil popadajíce dech. V téhle výšce se rychle chodit nedá. Zvolnil jsem na polovinu a šnečím krokem jsem dorazil k vysokým schodům. No, bylo to peklo, než jsem je vyšlapal. Až mi bylo stydno, když kolem mě profrčela stará indiánská babička. Raději jsem předstíral, že se kochám výhledem.

Pak jsem kolem kostela San Cristobal dorazil k bráně do areálu. Od místní indiánky jsem koupil igelitový sáček se sušenými lístky koky. Údajně má koka pomáhat vyrovnat se s výškovou nemocí. Vzal jsem jeden lístek – chutnal jako seno. Rozžvýkal jsem jej a nic. Tak jsem si vzal druhý, třetí, čtvrtý – a začal mě brnět jazyk. No, raději jsem rozžvýkanou hmotu vyplivnul, zaplatil vstupné 70 solů a vydal se šlapat další kopec.

Nahoře mě odchytl Indián s nabídkou, že mi bude dělat průvodce. Po kratší diskusi jsem souhlasil s cenou 10 eur a vyrazil jsem obdivovat tuto památku. Průvodce se ukázal dobrou investicí, neboť  mi poutavě vyprávěl historii svého národa (Španěly moc nemusí), vysvětloval, co vidím a jaký to mělo význam. Z celého chrámu zbylo jen 20%, zbytek Španělé rozebrali a z kamenů postavili katedrálu, kostely a sídla v Cuzcu. Stála zde dvacet metrů vysoká kaple se střechou pokrytou pláty zlata. Ty Pizarrovi Španělé ukradli jako součást výkupného za inckého panovníka Atahualpa. Muselo to vypadat úchvatně. I dnes rozvaliny budí úžas. Jak skvělí museli být stavebníci, když postavili sedm metrů vysoké a 21 tun těžké bloky, bez železných nástrojů a malty z nich postavili zdi s přesností, že byste mezi dva kameny nestrčili špičky jehly? Navíc Peru je tektonicky aktivní oblast a silná zemětřesení jsou zde častější, než u nás záplavy. Prošli jsme ještě Muyuq Marka a Rodadero, kde ve skále byly vytesány jeskyně. Průvodcův syn mě jimi protáhl. Nakonec mě zatáhl do blízké vesnice, kde měl obchod s oblečením z vlny Alpaca.

Další zastávkou byla starodávná kaple Q’enqo. Byla chráněna valem z obřích balvanů, nicméně úroveň řemesel nedosahovala inckých kvalit. Uvnitř byl labyrint do skály vytesaných jeskyň, kde byl obětní stůl i panovnické křeslo. Cestou zpátky jsem vylezl na jednu skálu a pak sešel do Cuzca. Už mě trápil hlad a tak jsem zapadl do místní restaurace. Chtěl jsem si dát morče, ale nenašel jsem jej na jídelním lístku a tak jsem skončil u burgeru s pivem za 17 solů. Po dobrém jídle jsem cestou do centra náhodou narazil na nejfotografovanější zeď z celého Cuzca – je v ní dokonale opracovaný a umístěný kámen s dvanácti hranami.

Večer jsem nakoupil zásoby na trek (14 čokoládových tyčinek, koka lístky a bonbóny – nechutné a vodu, dohromady za zlodějských 117 solů) a setkal se s průvodcem mého treku. Půjčil jsem si trekové hole za 20 dolarů (v té době asi 500 Kč) a odmítl jsem si připlatit za nafukovací karimatku. Což byla blbost. Druhý den ráno mě měl vyzvednout ve 4:40. Nádavkem jsem se dozvěděl, že firma, u které jsem koupil trek, mě pošle s úplně cizí skupinou. Což mi další den mělo způsobit nečekané trable.

Využijte slevu 10% na ubytování booking.com, děkuji

2 komentáře: „Na konci s dechem v Cuzcu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *