Srí Lanka s dětmi

Asi to znáte. Jezdili jste na zájezdy jako pár a cena byla OK. Pak se vám narodilo miminko a ještě to šlo. První dítě povyrostlo, přišlo druhé, ale stále se cena dala zvládnout. Děti začaly chodit do školy, takže už musíte létat v hlavní sezóně, nabídka dítěte zdarma se vás již netýká a při propočtu celkové ceny se vám protočí panenky. Já jsem se proto začal hodně zajímat o individuální cestování a v tomto příspěvku popíšu naši exotickou cestu, která nás vyšla na obdobné peníze jako zájezd do Středomoří.

Objednávka

V prosinci jsem na CestujLevne narazil na levné letenky do jihovýchodní Asie s FlyDubai. Jsme čtyři a letenky bývají nejdražší položkou našich cest, proto se snažím najít co nejlevnější nabídku. A zde se nabízela Srí Lanka pod devět tisíc! Další výhodou bylo rozdělení cesty na dvě půlky zastávkou v Dubaji. Přeci jen letět s malými dětmi v letadle deset či více hodin je utrpení pro děti, rodiče a často i okolní pasažéry. Měl jsem na výběr buď let jedním směrem s dvěma zastávkami (Dubaj, Maledivy) za cenu kolem 4 tisíc, nebo jen v Dubaji za 6 tisíc. Ale v nabídce se objevila i volba letět business třídou za 8 tisíc s jedinou zastávkou. Letět business třídou byl můj sen a i když jsem se dočetl v recenzi, že v případě FlyDubai nejde o plnohodnotnou nabídku, stejně jsem se rozhodl ji vyzkoušet. Koupil jsem tedy ekonomickou třídu na cestě tam se dvěma zastávkami a business třídu směrem zpět s jednou zastávkou, dohromady za lidových 12 tisíc korun.

Hotel

Letenky jsem měl, ale co na Srí Lance budeme dělat? Všichni sem jezdí na poznávačku, ale děti ji moc neocení. Začal jsem tedy hledat hotel u pláže, ale výběr byl malý a ceny vysoké. Pak mě osvítilo – cestovky mají přece vyjednané lepší ceny, o kterých si turisti mohou nechat zdát. A tak jsem se zasnil a napsal poptávku na Invia.cz. Brzy dorazil email s nabídkou tří hotelů a cena s all inclusive byla nižší než hotel se snídaní přes booking.com. Z nabídek jsem vybral hotel Hikka Tranz v Hikkaduwě, protože dle recenzí měl mít nejlepší pláž chráněnou korálovým útesem. Během potvrzování objednávky přišla příjemná zpráva – cestovka měla akci a děti jsou zdarma. Takže nás 9 dnů v luxusním hotelu s All Inclusive vyšlo na pěkných 28 tisíc.

Komplikace

Jak se u letenek koupených dlouho předem stává, něco se stalo. Děti sáňkovaly, když mi do mobilu dorazil email od FlyDubai, že můj let do Colomba zrušili. Tohle už jsem zažil a tak jsem nezačal panikařit. Z mobilu jsem otevřel stránky aerolinky a začal hledat alternativní spojení. Uspěl jsem na první pokus – odlet z Prahy ve stejný čas, pak z Dubaje přímou linkou do Colomba bez mezipřistání v Male. Ano, byl to ten let za šest tisíc, který jsem z finančních důvodů nevybral.

Spustil jsem v mobilu Skype a zavolal na FlyDubai. Pracovník mi nabízel vracení peněz formou kupónu, ale já jsem trval na letu a upozornil jej na přímý let. Pán chvíli hledal a potvrdil, že let existuje a má volné kapacity. Souhlasil jsem se změnou a za chvíli mi dorazily nové letenky. Pochopitelně jsem nic nedoplácel.

Víza

I jako turisti potřebujete na Srí Lanku víza. Naštěstí jdou získat pohodlně přes webové stránky www.eta.gov.lk. Výhodou je, že děti jsou zdarma, dospělí zaplatí 35 amerických dolarů. Pro každou osobu musíte vyplnit formulář, kde zadáte jméno a příjmení, datum narození, číslo a platnost pasu. Pak zaplatíte kartou a za pár minut vám přijde email s potvrzením. Potvrzení není nutné tisknout, imigrační úředník si vás najde podle čísla pasu.

Záplavy

V květnu Srí Lanku drtily katastrofální záplavy, které si vzaly za oběť skoro tři sta lidí. Týkaly se i západní a jižní provincie, kde leží Hikkaduwa. Zdenka byla nervózní, ale uklidňoval jsem ji, že se určitě dotkly jen vnitrozemí a náš hotel u moře bude určitě v pořádku.

Panika

Pět dnů před odletem vyšel článek, že Ministerstvo zdravotnictví varuje před cestami na Srí Lanku kvůli epidemii horečky dengue, na kterou letos zemřelo již dvě stě lidí. Celý den jsem místo práce googlil informace o této nemoci a riziku nákazy. Nemoc se přenáší bodnutím nakaženého komára, který je aktivní nejvíce za rozbřesku a západu slunce, nicméně poletuje i během dne. Komárům se daří tam, kde je stojatá voda. A té bylo po záplavách všude dost. V hlavním městě Colombo zkolaboval úklid odpadků, protože povodeň zničila skládku. Tam byla situace s dengue nejhorší. Na druhém místě bylo Galle, město kousek od našeho hotelu. Statistiky registrovaných nemocných najdete na stránkách ministerstva zdravotnictví.

Dengue je hnusná virová nemoc, proti které zatím neexistuje komerčně dostupné očkování ani lék. Projevuje se vysokými horečkami (až 41 stupňů celsia) a úpornými bolestmi, jako by vám někdo lámal kosti. Léčí se srážením teplot paracetamolem a doplňováním tekutin. Pozor na ibuprofen – mohl by vás zabít na vnitřní krvácení. Pokud chytnete závažnou formu (což lze zjistit z krve), je zde riziko úmrtí a musíte do nemocnice.

Jedinou ochranou před touto nemocí je prevence před komáry. Takže sprejovat oblečení a sebe repelenty s vysokým obsahem DEET, nosit světlé dlouhé oblečení, vyhýbat se místům se stojatou vodou a v noci používat moskytiéru nebo klimatizaci. Jak jsem ale zjistil, dengue je rozšířena po celém tropickém pásu, od Karibiku po Thajsko. A dle WHO počet nakažených neustále roste. O čemž se přesvědčilo nemálo českých cestovatelů. Petr Novák z TravelBible.cz byl na Bali, kde ze skupiny sedmi Čechů onemocnělo pět lidí a tři skončili v nemocnici. Jezírko u vilky je možná romantické, ale může být pěstírnou komárů.

Asi si dovedete představit, jak nám po přečtení informací bylo. Máme zájezd odpískat? Máme riskovat? Začal jsem si hrát se statistikou a počítat. Pravděpodobnost nakažení někoho z nás byla nízká, spíše v promilích než procentech. Dali jsme s manželkou hlavy dohromady a rozhodli se, že poletíme.

Odlet

Konečně nastalo červencové úterý a my se vydali na cestu. Začátek cesty jsme si zpříjemnili v salónku Mastercard, kam se děti velmi těšily. Pak jsme se přesunuli k bráně. Když se blížilo odbavování, rodina potřebovala na záchod. Jako na potvoru ale nejbližší záchod byl až za kontrolou. Začalo odbavování a rodina nikde. Klidně jsem seděl, než se fronta začala krátit. Když zbývalo posledních pár lidí a bylo pár minut do oficiálního uzavření brány a já byl stále sám, šel jsem na průzkum. Pracovníci prováděli důkladnou kontrolu manželky, na kterou jsem zuřivě mával. Naštěstí kontrola právě končila a tak náš výlet neskončil v Ruzyni.

Nasedli jsme do letadla v zadní části. Pár míst bylo volných, jedno přímo vedle mě. I když je FlyDubai nízkonákladovka, prostor pro kolena byl i při mé výšce dostatečný. Dokonce jsme dostali teplé jídlo. Verunka jej ale nejedla, protože bylo pálivé. Jen počkej na Srí Lanku, pak teprve poznáš pálivé jídlo! Po únavných šesti a půl hodinách jsme přistáli v Dubaji, která nás přivítala fackou horkého vzduchu. Deset večer a bylo 38 stupňů!

Terminál 2 v Dubaji slouží jen pro FlyDubai a je to malý Babylón. Spousty lidí různých barev, jazyků a oblečení se různě prolínaly a mísily. Dali jsme si malou svačinu a brzy jsme měli odletět. Podařilo se nám postavit na začátek fronty a šli k přepážce. Paní nascanovala můj palubní lístek a pak vzala lístek Lucky. Ale nešlo jí to. Po několika marných pokusech restartovala počítač. Dav za námi se nevraživě díval, jako by to byla naše vina. Počítač sice nastartoval, ale nedokázal se spojit se scannerem. Nervozita stoupala. Poletím snad sám?

Přišla vedoucí směny a začala do počítače píchat, jako by to mohlo pomoci. Letiště raději otevřelo další přepážku, takže se fronta pohnula. Experimenty pokračovaly. A po nekonečných minutách scanner naskočil a začal fungovat. Sláva, prošli jsme, hurá do autobusu. Po jedenácté v noci a stále 37 stupňů. Fuj, nechtěl bych navštívit Dubaj v létě přes den. Let do Colomba byl plný, nezbývalo jediné místečko. Další čtyři a půl hodiny, čas se nekonečně vlekl. Jako obvykle jsem nedokázal usnout.

Cesta do hotelu

Rozlámaní vycházíme ráno z letadla a dojdeme k obrovské frontě. Imigrační kontrola. Formuláře jsem měl vyplněné už z letadla, takže vybírám si jednu frontu a čekáme. Celník si nascanoval naše pasy, nic více ho nezajímalo. V příletové hale nás čekal náš řidič (od Praneeth Prasanka praneethprasanka7@gmail.com). Bez snídaně nasedáme do taxíku a vyrážíme na cestu k hotelu. Řidič je sympaťák. Vykládá nám o životě na Srí Lance. Jelikož je ráno a dětem začíná škola, všude jsou kolony. Proto nás vede oklikami po polních cestičkách. Lucince se ale dělá špatně. Řidič ji nejdříve koupí vodu, pak kokosový ořech. Nic nezabírá. Máme spousty zastávek, ale po třech hodinách dorážíme do hotelu. Platím domluvených 50 dolarů a dávám vysoké dýško.

Hotel

Přivítání bylo na úrovni. Jeden pracovník odnesl kufry, další nás posadil do pohodlné sedačky a donesl vlhké ubrousky na osvěžení. Pak si vzali naše pasy a donesli ovocné džusy. Náš pokoj byl krásný a prostorný. Měl i venkovní terasu se stolem a sedačkou. Našemu pokoji bych vytkl jen to, že jsme měli jednu obří manežlskou postel a jednu samostatnou postel – pro čtyři osoby. Takže jedno dítě vždy spalo s námi. V pokoji byla ventilace, pod oknem druhá a ještě jsme dostali odpařovací odpuzovač hmyzu. Plus adaptér na zásuvku (britský typ).

Lucince bylo stále špatně. Teprve po vyspání se ji večer ulevilo.

Strava v hotelu byla fantastická. Obrovský výběr mezinárodní kuchyně, pochopitelně převážně asijské. Saláty, nudle, rýže, batáty, maso kuřecí, vepřové, hovězí i jehněčí, vynikající ryby, mořské plody, gril připravovaný na terase, sushi, slaďounké ovoce, čerstvé džusy, dortíky a zmrzlina. Většina jídel byla pálivá, což dětem vadilo. Pití bylo servírované a museli jsme na něj někdy až nepochopitelně dlouho čekat.

Vedle restaurace je rozlehlý bazén a zóna s lehátky. Lehátek je spousta. Některé byly pod palmami nebo jinými stromy, některé měly slunečník. U bazénu byl bar, kde jsme si objednávali vodu a koktejly. Děti ujížděly na pussy foot a čerstvém ananasovém džusu. Bazén je s přelivem, takže když jste se dívali od hladiny, měli jste pocit, že nemá kraj. Voda byla neskutečně teplá. Bazén nebyl hluboký, takže stačila i sedmiletá Verunka.

Po zahradě jednou denně přešel varan, což byla pro děti i ostatní turisty velká atrakce. Na stromech i po zemi neustále pobíhaly třípruhé veverky, kterým místní říkali Kura. Veverky vydávaly zvláštní pískavý zvuk. A posledním zástupcem fauny byli havrani. Neustále číhali na příležitost ukrást nějaké jídlo. Po zahradě se pohybovala ochranka ozbrojená praky a marně se je snažila zahnat.

Pláž

Ze tří částí pláže se dalo koupat jen na dlouhé veřejné pláži vpravo. Přímo proti hotelu jsou skaliska a před nimi silné vlnobití a proudy. Písek je jemný a kokosové palmy dokreslují až kýčovitý pohled na moře. Vstup do moře je celkem pozvolný, ale velké vlny umožňují plavat jen zkušeným. Za to se můžete vyřádit ve vlnách nebo zkoušet surfovat. Na pláži je dokonce plavčík, jehož služeb jsme jednou využili po blízkém setkání s medůzou. Voda byla zkalená, takže šnorchlovat nemělo smysl.

Setkání se želvami

Druhý den pobytu mě místní občan přilákal, že jsou na pláži želvy. Skočil jsme pro foťák a děti. Pán vlezl do vody s hrstí řas v ruce a během chvilky přivedl velikou želvu zelenou. Podal Verunce hrst řas, aby ji nabídla želvě ke snědku. Želva neotálela a začala baštit. Lucka krmila želvu taky. Já jednou rukou držel Verunku a druhou se snažil fotit. Možnost ostření a kompozice nulová. Vzhledem k vlnám se situace neustále měnila. Jednou byla želva na pláži, za chvilku v moři. A když jste si nedali pozor a postavili se mezi želvu a pláž, vlna vám želvou podrazila nohy. A ty desítky kilogramů na holeni byly znát. Postupně připlavaly další dvě želvy a seběhla se horda zvědavých turistů. Na konec přišlo placení – dva místní chtěli celkem dvacet dolarů. Nejspíše mě natáhli, ale co – děti měly parádní zážitek.

Laguna řeky Maduganga

Po týdnu pobytu jsme již byli otrkaní a protože nás všichni ujišťovali, že komárů se bát nemusíme, objednali jsme si výlet u delegáta CK Jahn Reisen, od které jsme měli ubytování. Chtěli jsme plavbu lodí po nedaleké laguně, návštěvu želví záchranné stanice a děti chtěly vidět i slona. Delegát nás ujišťoval, že slon patří ke chrámu zasvěcenému právě slonům, takže jsme čekali, že s ním bude dobře zacházeno. Kontakt na delegáta je mahinda.gvsl@gmail.com, patří pod agenturu govacation-srilanka.com.

Ve středu po brzké snídani pro nás přijel sympatický řidič Chalanga de Silva (chalangadesilva@yahoo.com, +94 777 435 887). Cesta ubíhala dobře a nejvíce mě rozesmálo, když zatroubil při předjíždění na policisty, aby se mu klidili z cesty. Jiný kraj, jiný mrav, doma to zkoušet nebudu.

Po příjezdu k laguně mladší Verunka odmítla nasednout do člunu. Chalanga si ji ale během pár chvil omotal kolem prstu slibem, že si pohladí opičku a bude krmit obří veverku. Všichni jsme tedy nasedli do menšího motorového člunu se třemi lavicemi a vypluli jsme za dobrodružstvím.

Laguna měla úplně klidnou hladinu a velmi teplou vodu. Cesta probíhala klidně a mohli jsme obdivovat krajinu, kterou jsme znali jen z televize. Hned na začátku plavby jsme měli štěstí, že jsme viděli několik varanů. Jeden dokonce plaval nedaleko nás, další veliký odpočíval na souši. O pár minut později jsme zastavili a na lodi k nám připlul mladý kluk s opičkou. Obě holky se s ní pomazlily. Chalanga mi napověděl, že mladík očekává tuzér ve  výši 200 rupií (28 Kč). Dále jsme pluli kolem nádrže s rybičkami okusujícími nohy turistů, což jsme s klidem v duši oželeli.

První zastávkou byl skořicový ostrov Mada Duwa. Chalanga nám nejdříve ukázal keř a nechal nás přičichnout k listům. Pak začala komentovaná ukázka. Paní nejdříve jednou škrabkou sloupla vrchní kůru skořicového prutu, která se používá jako otop. Pak druhou škrabkou kůru začistila. Následně vzala ostrý nůž a prut podélně rozřízla. Nakonec vnitřní kůru sloupla a dala ji sušit. Vnitřní kůra je to, co známe z obchodů. Zbylá část jde zase na otop. Z listů se buď vyrábí střecha nebo léčivý skořivcový olej. Má pomáhat na bolesti zubů nebo proti hmyzu. Nakoupili jsme tolik suvenýrů, až mě musel Chalanga založit.

Druhou zastávkou byl budhistický chrám Kothduwa. Museli jsme zout, boty zůstaly v lodi a my šli na prohlídku. Osobně mě sochy Budhy moc nezaujaly, rozměry byly sice velké, ale styl naivistický. Na závěr nesmělo chybět požehnání mnicha. Pak jsme lodí ostrov objeli a místo očekávaných veverek jsme pozorovali opičku ve větvích.

Na závěr jsme vjeli do mangrovníkové jeskyně. A pak zpátky. Cestou jsme se několikrát museli schovat do člunu, když jsme podjížděli mosty spojující některé ostrovy. Po některých dokonce jezdí motorky.

Záchranná želví stanice

Další zastávkou byla záchranná stanice Victor Hasselblad sea turtle sanctuary &  research center Kosgoda, kde se starají o želvy. První částí byla pěstírna – písečné pole s praporky informujícími o druhu želvy, datu snůšky a počtem vajec. Po vylíhnutí se želvičky přenesou do první nádrže. Druhý den putují do druhé nádrže, a třetí den do třetí nádrže. A pak jsou vypouštěny do moře. Tímto procesem se výrazně zvyšuje počet přeživších želviček, které jsou v nejnebezpečnějším období chráněny před predátory (a lidmi). Třídenní želvičku jsme si mohli chytnout do ruky. Ve stanici dále chovají nemocné dospělé želvy: od narození slepé, s ukousnutou ploutví, nebo albíny. Vstupenka stojí 500 rupií.

Slon

Nakonec došlo i na slona. kterého si děti mohly pohladit. Měl jsem jinou představu. Tohle mi přišlo jako cirkus pro turisty. Slon byl v řetězech a bylo mi ho líto. Lucince už se zase začalo dělat v autě špatně a tak jsme se vydali na zpáteční cestu, kde jsme ještě zastavili v nedaleké Peraliy u památníku obětem tsunami z prosince 2004. Oblast byla vlnami těžce zasažena a zde se stalo nejhorší železniční neštěstí, kdy až devítimetrové vlny vzaly život dvěma tisícům pasažérů vlaku do Matara. Po příjezdu do Hikkaduwy jsme šli na nákupy – krásné šaty stály v průměru 160 Kč.

Výlet do Galle

Předposlední den našeho pobytu se Verunka naučila plavat. Přišlo to z nenadání. Lucka je půjčila potápěčské brýle a Verča najednou plavala. Stejně jako Lucka se nejdříve naučila plavat pod vodou. Asi je to přirozenější než plavat na hladině. Verunku pak velmi bavilo plavat nám mezi nohami. Museli jsme se postavit všichni tři za sebe a udělala i tři kolečka na jeden nádech.

Poslední den nám delegát zajistil pozdní odjezd z hotelu – až ve dvě hodiny. Přijel pro nás mikrobus a vyrazili jsme. Ale hned po stopadesáti metrech zastavil a začalo handrkování, zda jsme již za odvoz zaplatili předem a kolik. Řidič nemluvil dobře anglicky. Naštěstí po telefonátu a předložení účtenky se rozjel a dovezl nás do Colomba. Cesta byla špatná. Oproti našim předchozím řidičům řídil dost nervózně a podle místních zvyklostí.

Typická situace na silnici vypadala takto. Silnice s jedním pruhem pro každý směr. Úplně na kraji se třicítkou motal tuk tuk. Vedle něho jela motorka, na které seděla celá rodina i s nákupem. A vedle motorky nervózně popojíždělo osobní auto či autobus, číhajíce na skulinu, do které by se mohl protlačit. Jakmile v protisměru zřídla doprava, hned přejel přes plnou čáru a pokoušel se předjíždět, nedbajíce na vozidla řítící se vstříc. Zní to děsivě, ale vždy to vyšlo. Místní řidiči jsou zvyklí a počítají s nečekaným a tak, když se blíží jejich pruhem jiné vozidlo v protisměru, buď sjedou na krajnici, nebo zpomalí, či dokonce zastaví. Průměrná rychlost byla stěží 40 kilometrů za hodinu, málokdy jsme se dostali na šedesátku.

Při tomto stylu jízdy se dalo čekat, že se holkám udělá v autě špatně. Zastávky zase prodlužovaly jízdu, stejně jako kolony před Galle. Ale nakonec jsme dorazili na místo určení a zašli do restaurace Rampart na oběd. Děti si objednaly omeletu s hranolkami, Zdenka sandwich a já odvážně kuře na kari s rýží. Číšník mě varoval, že je jídlo pálivé, ale já trval na svém. Seděli jsme hned vedle oken s okouzlujícím výhledem na moře a pevnost. Číšník si začal hrát s prostíráním – Verunce udělal z ubrousku a příboru panenku, Lucka dostala slepici, Zdenka lotosový květ a já botu. Když donesli moje jídlo, zabralo půl stolu. Kromě talíře s rýží zabalenou v palmovém listě jsem dostal talíř s masem a omáčkou, misku luštěnin, další misku s batáty, také nějaké nasekané květy atd. Jídlo bylo delikátní a opravdu pálivé.

Náš řidič mezitím jedl svou porci někde stranou. Na Srí Lance je totiž zvykem objednat jídlo i vašemu průvodci. Stálo 140 rupií, tedy zhruba naši dvacku. Jeho požadavkem jsem nebyl překvapen, protože jsem se o tomto zvyku dočetl během přípravy na cestu. Dost užitečných informací najdete v tomto dokumentu o otázkách soukromé přepravy na Srí Lance. Celkem nás oběd vyšel asi na šest set korun.

Ztraceni v pevnosti

Po obědě jsme vyrazili na prohlídku pevnosti Galle. První základy postavili Portugalci, ale současnou podobu ji dali Holanďané, kteří spolu se Sinhalci Portugalce vyhnali. Naše prohlídka začala u severní brány a vyrazili jsme na západ. Opevnění je fascinující. Živě jsem si představil pocity dobývajícího vojáka, když horko těžko vyleze deset metrů vysokou stěnu a zjistí, že před ním je druhá, na níž čekají obránci, proti kterým je naprosto bezbranný.

 

 

V tomto místě nás řidič opustil. Ukázal nám v dálce strom a řekl, že nás tam bude čekat. Trochu ve mě hrklo – měl naše zavazadla, neměl jsem na něj telefon. Procházeli jsme se na po hradbách, kde děti bez bázně skotačily, až jsem došli na jižní bastion. Vzhledem k únavě a horku jsme nešli až k majáku a vydali se hledat řidiče. Což o to, auto jsme našli rychle, ale řidič nikde. Asi patnáct minut jsem obcházel okolí a ptal se místních prodavačů, až najednou vylezl z jednoho zaparkovaného tuk tuku. Dost se mi ulevilo.

Únavná cesta zpět

Z Galle jsme odjížděli v pátek v pět večer a eufemicky řečeno, nebyli jsme jediní. Z kolon jsme se ten kousek na dálnici vymotávali snad půl hodiny. Pak další dvě hodiny po dálnici až na její konec a pak děsně dlouho kolonami kolem Colomba na letiště. Řidič řídil jako prase, plyn brzda, zbytečné a nebezpečné pokusy o předjíždění, a tak se holkám zase dělalo špatně. Na letišti jsem mu dal jako spropitné mých posledních 500 rupií. Zdráhal se je vzít, že stovka by stačila.

Na letišti jsme hned u vchodu museli projít bezpečnostní kontrolou. Druhá kontrola byla v hale, když jsme chtěli jít k odbavovací přepážce. Tam jsme marně hledal náš let. Přišli jsme moc brzy – už kolem deváté a náš let odlétal po druhé hodině v noci. Do salónku nás bez palubního lístku nepustili a i když jsem zkoušel mávat letenkou na business třídu, vůbec to nepomohlo a museli jsme čekat další dvě hodiny, než se otevřela přepážka. Alespoň jsem byl první na řadě. Dostali jsme letenky a vstupenky do salónku Araliya.

Měl jsem letenky, ale ještě jsme museli zase projít přes celníky. Před námi šílená fronta. Ale vzadu byly přepážky s krátkou frontou. Takže jsme frontu obešli a postali se k předposlední přepážce. Zbytečně jsem vyplnil formulář, ten se zřejmě týkal jen místních. Zašli jsme do salónku, kde jsme se občerstvili a čekali na odlet. Naše brána byla hned naproti. Nástup do letadla měl FlyDubai blbě organizovaný, nepustili nás napřed, jak to obvykle u jiných společností bývá. Let byl úplně narvaný, kromě business třídy, kde byla půlka míst volná. Kromě nás v ní seděli ještě starší čeští manželé.

Oproti ekonomické třídě jsme měli rozesazení 2+2 v řadě. Sedačky byly široké a pohodlné. Mezi sedačkami bylo opěradlo skrývající vodu a sluchátka. Kvalita sluchátek mě mile překvapila a hned bych si je koupil. I když nebyla zapnutá,  krásně tlumila zvuk a příjemně seděla na uších. Seděli jsme v druhé a třetí řadě. První řadu nedoporučuji, obrazovka mi přijde moc daleko pro pohodlné ovládání.

Letušky nám přinesly nápoje a ručníky na osvěžení. Pak přinesly jídelní lístek, ze kterého jsme si vybrali večeři. Po ní jsme sklopili sedačku a pokusili se spát. Sedačka šla sklopit jen do pololehu. Marně jsem se snažil usnout a tak jsem si pustil na obrovské obrazovce nového King Konga a Johna Wicka 2, což jsou docela čerstvé filmy. Před příletem se servírovaly nejdříve snacky a pak teplá snídaně. Ale Lucince se zase začalo dělat špatně.

Strasti v Dubaji

Po přistání byla Lucka celá malátná. Všichni se začali zvedat k odchodu, ale Lucka říkala, že to nezvládne a chtěla zůstat sedět. Nicméně pro pasažéry business třídy čekal speciální autobus, nechtěl jsem zdržovat a zvedli jsme se. Posadili jsme se do menšího autobusu a dovezl nás zase na terminál. Nutil jsem Lucku, aby šla dále a nezastavovala se. Chtěl jsem mít bezpečnostní prohlídku za sebou dříve, než se kolem nás přežene celé letadlo. Hned za kontrolou byl salónek pro business třídu. Vešli jsme dovnitř a posadili se. Jenže Lucka vypadala hodně zle.

Rozhodl jsem se okamžitě – zašel jsem na informace a požádal o zdravotníka. Paní zatelefonovala a začala si fotit naše pasy a palubní lístky. Za chvíli přišli dva zřízenci a vyptávali se, jaké jsou příznaky, kolikrát zvracela a na anamnézu. Pak si šli ofotit naše pasy a palubní lístky – zase. Lucinku jsem vzal do náručí a prošli jsme bezpečnostní kontrolou v opačném směru. Nasedli jsme do sanitky a jeli někam deset minut po letišti. Dovedli nás do ordinace a rozloučili se. Docela jsem strnul – najdu cestu zpět?

Lucku začala vyšetřovat doktorka. Opět jsem musel zopakovat, co jí je, kolikrát zvracela a zda je na něco alergická. Potřetí si ofotili naše pasy a palubní lístky. Pak přišel další lékař a zopakoval jsem vše počtvrté. Alespoň už nechtěl fotit naše pasy a palubní lístky. Nařídil dát Lucince injekci a prášek, pak odešel. Koukal jsem se na hodinky, kolik mám času do odletu.

Pár minut po injekci chtěla Lucinka na záchod. Zvedla se a šli jsme. Po pár metrech řekla, že se cítí lépe. Spadl mi kámen ze srdce. Když se vracela ze záchodu, byla už čilounká. Chtěl jsem to nahlásit sestře, ale ta vyšetřovala nějakého dělníka. Minuty ubíhaly s neúprosnou zarputilostí. Pak nám řekli, že musíme počkat na zprávu. Tik tak, tik tak. Hotovo. Blbej srílanský čas, proč nemají posun o celou hodinu, kdo to má počítat?

Ujme se nás nějaký pán a vede nás zakoutími, kam se turista nemá šanci dostat. Najednou jsme na Terminálu 1. Hmm. Dovede nás do čekárny na autobus. Prý jezdí každou půl hodinu, ale další spoj má přijet za deset minut. To bych měl letadlo stihnout. Autobus je narvaný, ale nacpeme se do něj, i když každý sedíme jinde. Klidně bych i stál, jen ať to stihnu. Cesta autobusem je nekonečná. Sanitka jela kratší cestou. Pak terminálu 2 mine a jede dále. O kus dále se otočí a nakonec nás doveze před terminál, do kterého už vcházím potřetí. Nicméně před bezpečnostní kontrolou je fronta a business class letenka mi ji nezkrátila.

Honem do salónku za manželkou a druhou dcerou. To je šťastné setkání! V salónku si dám jen dezert a drink na posilněnou a odcházíme k bráně. FlyDubai má na konci terminálu společnou bránu pro všechny cestující business třídou. Je zde menší občerstvení. Kromě nás a českých manželů je zde arabská rodina – muž, pět žen v nikábech a malá holčička. Jak jsme později zjistili, tohle je osazenstvo našeho letu. Po chvíli pro nás přijel autobus a dovezl nás k letadlu. Tentokráte byla business třída plná. A po dalších šesti hodinách letu jsme šťastně dorazili do Prahy.

Náklady

  • Letenky 50 tisíc
  • Hotel 28 tisíc
  • Víza 70 USD
  • Taxík tam 50 USD
  • Výlet 120 euro
  • Mikrobus zpět + Galle 100 USD

[Best_Wordpress_Gallery id=“3″ gal_title=“Sri Lanka“]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *