Blog

  • S dětmi v Benátkách

    S dětmi v Benátkách

    Benátky jsou považovány za jedno z nejromantičtějších míst na světě. Kdo by si tento zážitek kazil cestou s dětmi? Třeba my! O sole mio si na gondole můžete zazpívat i ve čtyřech a když budete mít štěstí, přidá se i gondoliér.

    Benátky byly na mém wishlistu už dlouho a děti město také lákalo. Kde jinde najdete místo chodníků kanály a místo tramvají lodě vaporetto? Prodloužený květnový víkend umožnil naplánovat si výlet s pozdním návratem a když i letenky byly v dosažitelné cenové hladině, bylo rozhodnuto.

    V pátek večer jsme vyrazili na letiště a díky chytré navigaci jsme se vyhnuli zacpané dálnici po nehodě na D5 a dojeli na letiště včas. Když jsem dělal doma online check-in, zarazilo mě uspořádání sedaček 3+2. Autobus nás odvezl k letadlu – byl to Boeing 717 s motory vzadu. Letadlo nebylo moc pohodlné a byl v něm velký hluk. Příště se mu budu raději vyhýbat.

    Pozdní přílet s dětmi jsme vyřešili taxíkem. Taxík měl pevnou sazbu 35 €, Uber se nějak nechytal, takže jsme akceptovali vyšší cenu a pohodlně se dovezli do hotelu Guidi v městě Mestre. To leží na pevnině vedle Benátek, se kterými je spojeno tramvajovou linkou. Měli jsme pokoj pro čtyři a příjemně nás překvapil dvěma místnostmi oddělenými dveřmi. To je paráda, když máte v noci klid od dětí.

    Po ranní snídani jsme došli k zastávce tramvaje. V nedaleké trafice jsem koupil zpáteční lístky pro čtyři. Jedna osoba jede jedním směrem za 1,5 €. V tramvaji je nutné odpípnout každý lístek u žlutého stroje. Pokud dostanete jeden lístek s více jízdami, musíte po prvním pípnutí mačkat plus pro další osoby. Já si s tím cestou tam neporadil, takže jsme jeli načerno. Při zpáteční cestě jsem vyslýchal řidiče, jak na to. Po pár zastávkách v Mestre tramvaj přejela přes dlouhý úzký násep do Benátek. Po cestě jsme sledovali zelené ostrůvky a obří výletní lodě. Možná se sem za rok vrátíme a jednou z nich pojedeme po východním Středomoří. Loňská plavba s MSC Splendida měla velký úspěch a děti touží po opáčku.

    Ze stanoviště tramvaje a autobusů  Piazzale Roma (jezdí sem i přímé autobusy z letiště) jsme došli na nábřeží Fondamenta Santa Chiara, kde jsou mola lodí. Vstupenka stojí stejně jako tramvaj 1,50 €, ale nikdo ji po nás nechtěl a neviděl jsem ani možnost, jak ji odpípnout. Asi jsme pluli načerno 🙂  Našim cílem bylo slavné Náměstí svatého Marka. Ale já blbec vybral loď s linkou čísla 1.

    Na loď jsme se nalodili jako první. Děti se cpaly na záď, kde zabraly židle s perfektním výhledem. Loď nastartovala a motory začaly řvát a úpět. Verunka začala křičet strachem. Loď se s velkým úsilím rozjela po Canal Grande. Koukal jsem se po barácích omývaných vodou kanálu, ale Verunka se nedala utišit a tak jsem si k ní sedl. Loď zase začala sténat, když brzdila u první zastávky. Nahrnula se hromada turistů. Na romantické soukromí jsme mohli zapomenout. Cítil jsem se jako v tramvaji na Václaváku. Loď se s jekotem vydala na další plavbu. Verunka se k jekotu přidala a volala, že chce ven. Sorry holka, budeš to muset zvládnout až do cíle. A trvalo to snad půl hodiny, protože jednička je největší courák, co staví na úplně každé zastávce. A bylo jich požehnaně.

    Na Piaza San Marco jsme dorazili před polednem. Prošli jsme si pár krámků a obdivovali jsme nádherné výrobky místních sklářů z ostrova Murano. Do katedrály jsme se bohužel nedostali – lístky online nebyly už ráno k dispozici a od katedrály se táhla nekonečná fronta. V poledne jsme koukli na slavné hodiny, dali si zmrzku a šli na procházku. Slunce pálilo. Děti si přivezly kšiltovky, já slamák a Zdenka si taky jeden koupila u trhovců. Cestou po nábřeží jsme zahlédli Most vzdechů, kudy vodili odsouzence na popravu. Do restaurace nás nechtěli pustit bez útraty na toaletu, takže se holky obětovaly a koupil jsem jim další zmrzlinu.

    Nastal čas se vrátit zpátky. Loď nepřipadala v úvahu, Verunku bych na ni už nedostal. Takže jsme vyrazili do uliček a neomylně jsem nás zavedl do loděnic – Arsenalu, které leží opačným směrem. Shodou okolností zde sídlí Museo Storico Navale – námořní muzeum. Prohlédli jsme si jej, ale mám pochyby, zda stálo za 17 € vstupného (2*5+2*3,5). Nejzajímavější byla honosně zdobená gondola. Technicky laděné návštěvníky by mohla zaujmout rozřezaná loď s detaily motoru, zbytek mi neutkvěl v paměti.

    Na další cestu jsem si raději zapnul navigaci. Proplétali jsme se úzkými uličkami, přecházeli přes mosty nad kanály, až jsme potkali čekajícího gondoliéra. Nastal čas splnit dětské přání. Smlouvat moc nechtěl, takže jsme odsouhlasili částku 80 € za půl hodiny a nalodili se. Dospělí si sedli dozadu na lavici, děti na židle před nimi. A za našimi zády stál gondoliér s obřím bidlem. Jak se úzká a deset metrů dlouhá loď během nasedání rozkymácela, Verunka se polekala a sedla si mezi nás. Prostě romantika s dětmi.

    Gondoliérovi jsem dal zadání – malé kanály. Plout na gondole po Canal Grande totiž moc nedává smysl – to je jako nechat se svézt v Praze po magistrále. Všichni gondoliéři mají pevnou sazbu, která stoupá večer. Také mají příplatky – za zpěv či občerstvení. Jakmile jsme vypluli, začal jsem z plna hrdla zpívat O sole mio. Gondoliér opravil mou výslovnost a začal zpívat. S chutí jsme se k němu přidali a mávali na čumící turisty. Plavba na gondole má svá specifika, která vyplývají z umístění gondoliéra vzadu a délky lodi přes šest metrů. Gondoliér nemá šanci vidět za roh do křižovatek kanálů a tak vždy volá, či spíše haleká, aby nedošlo ke kolizi. Proplouvali jsme úzkými kanály, kam se suchou nohou nedostanete. Minuli jsme například knihovnu, kde knihovnice seděla na zápraží nad vodou a přinášela knihy k zapůjčení. Nebo malé obchůdky. Je to úplně jiný svět, který ze souše neuvidíte. Pravé Benátky. Plavbu jsme si parádně užili.

    Druhý den ráno jsme se po jistém váhání do Benátek vrátili. Nejdříve jsme ale museli vyřešit logistický problém, kde sehnat lístky. Naše trafika byla totiž zavřená. Holt neděle. Šli jsme po Viale San Marco nejméně 15 minut, než jsme našli jinou a otevřenou trafiku. Pak následovala jízda částečně načerno, kdy jsem neuměl označit všechny osoby na jednom lístku. V Benátkách jsme jako profíci zamířili k cíli – k přírodovědnému muzeu Museo di Storia Naturale di Venezia. Vstupné stálo 8 € za dospělého a 5,5 € za dítě. Uvnitř holky obdivovaly zkamenělily dinosaurů a jednoho fakt velkého krokodýla. Ze současných sbírek mě zaujaly srostlé hlavy snad srnek. Děti byly z muzea nadšené.

    Chvilku jsme se ještě toulali uličkami Benátek, než jsme nasedli na tramvaj a jeli si prohlédnout pevnost v Mestre. Za mě největší zklamání z výletu. Táhli jsme se v ubíjejícím horku, abychom našli pár budov kasáren. Nicméně pro Italy má pevnost své kouzlo, neboť zde bylo plno. Asi sem chodí na piknik. Pěšky jsme došli do hotelu, kde jsme vyzvedli kufr a taxíkem jsme jeli zpátky na letiště.

    Benátky mají své unikátní kouzlo. Benátky jsou kanály a voda je Benátky. Vše se točí kolem vody. Místo aut jsou zde čluny či pramice. Lodí jsou i sanitky či popeláři. Bez lodi se nedostanete domů nebo na nákup. Když už jdete po chodníku, můžete skončit na břehu kanálu, a buď si přivolat vodní taxík, nebo se potupně vrátit. Benátky ale nejsou skanzen. Stále zde pár tisíc lidí žije. A tak se nedivte, když se o pár pater nad vámi otevřou dveře na balkón a rázovitá paní začne do uličky vyklepávat koberec. Zároveň je to ale jeden z největších turistických cílů na světě. Třicet miliónů turistů sem přijede každý rok. Hlavní turistické atrakce jsou zaplaveny návštěvníky. Ale když se budete toulat mimo hlavní trasy, určitě najdete tiché zákoutí.

    Co říci závěrem? Benátky pro děti mají smysl, ale jen na jeden den. Do muzeí s uměleckými sbírkami je tahat nebudete a za ten jeden den v klidu projděte přírodovědecké muzeum, projeďte se vaporetto po velkém kanále (ale rychlejší linkou než 1), projděte si obchůdky na Náměstí svatého Marka a pokud zarezervujete včas lístky, mohl by být zajímavý Dóžecí palác. Nezapomeňte na skvělou zmrzlinu. Zajímavý by mohl být výlet na některý z ostrůvků, třeba Murano se světově proslulými sklárnami.

    Potěší, pokud si přese mě rezervujete ubytování se slevou 10%.

    Náklady

    • Letenky 6441 Kč
    • Ubytování 2 noci 268 €
    • 2x taxík 70 €
    • Tramvaj 24 €
    • Vaporetto 6 €
    • Gondola 80 € za 30 minut
    • Námořní muzeum 17 €
    • Přírodovědecké muzeum 27 €
    • Oběd v restauraci 97 €
    • Zmrzlina – litry
  • Na konci s dechem v Cuzcu

    Na konci s dechem v Cuzcu

    První díl popisoval mé peripetie s letenkou. V druhém díle má výprava málem skončila v Amsterdamu. A dnešní vyprávění začnu v luxusním autobuse, kde jsem si vybral sedačku v prvním patře v první řadě – parádní výhled, ze kterého mi měla brzy mrznout krev.

    Silnice v Peru nejsou pro slabé povahy. Udiveně jsem pozoroval, do jak úzkých mezer se Peruánci cpali. A všichni neustále troubili. Někdo vás předjíždí? Zatroubíte. Někoho předjíždíte? Zatroubíte. Chodec? Zatroubíte. Prázdná silnice? Zatroubíte. Asi tik.

    Po několika hodinách jízdy podél pobřeží jsme dorazili do proslulé Nazcy. Světoznámé obrazce viditelné jen z letadla jsem ale vynechal. Ve dvě ráno autobus zamířil do And. Brzy jsme dojeli kamión. Náš řidič se nerozpakoval a suverénně jej předjel přes plnou čárou. Měli jsme vystoupat více než čtyři tisíce metrů a tak nás čekaly nekonečné serpentiny. Tři sta metrů rovně, prudká zatáčka, tři sta metrů rovně, další prudká zatáčka, opakuj do zblbnutí. A neustálé předjíždění pomalejších autobusů nebo kamiónů. Nejlíp se předjíždí v zatáčce. Že do ní není vidět? Nezájem. V noci jsem si dělal alespoň bláhové naděje, že se řidič řídí světly, ale ani po rozednění se styl předjíždění nezměnil. Žádný div, že sem tam to nevyjde a pak se v novinách dočtete o nehodě v Peru s desítkami mrtvých. Vraky zůstávají ležet v údolích, asi jako memento.

    V šest ráno jsme vyjeli na náhorní plošinu. Krajina získala pouštní charakter a připomínala fotky z Marsu. Samé skály a kameny, mezi kterými se kroutila naše asfaltová silnice s kvalitním povrchem. Na mobilu jsem sledoval naší polohu na mapě a také nadmořskou výšku. Maximum bylo přes 4500 metrů nad mořem. V průběhu jízdy se mi  začalo dělat špatně. Nevím, zda to byla horská nemoc či kinetóza, ale spolucestující mi dal čichat líh a docela to zabíralo. Také pomáhalo dýchat zhluboka. Ze svého výhledu jsem sledoval, jak řidič najíždí do zatáček, kolo jen centimetry od hluboké strže. Z okna jsem obdivoval nádherné údolí Cotaruse. Kdybych jel autem, určitě bych se zde zastavil. Následovalo indiánské město Chalhuanca obklopené zelení. Pozoroval jsem děti na cestě do školy. Před desátou jsme projeli městem Abancay a po třetí odpoledne konečně dorazili do Cuzca.

    Cesta autobusem Cruz del Sur trvala 22 hodin a stála 50 dolarů. V ceně byly tři jídla a pití. Sliboval jsem si, že ušetřím za hotel a během cesty se aklimatizuji na velkou nadmořskou výšku, což se nesplnilo. Teď už vím, že jsem měl raději letět letadlem. Přišel jsem o jeden den, kdy jsem mohl navštívit třeba Sacred valley.

    Vzal jsem si taxíka do hotelu Hosteria de Anita (15 solů) a ubytoval se. Měl jsem pokoj v prvním patře. Vyšlapal jsem schody a nemohl jsem dýchat! To jedno patro s batohem na zádech mě zmohlo, jako nic dříve v životě. Milionové Cuzco leží ve výšce 3400 metrů a to už je znát. Vzduch je řidší a tak každým nádechem do sebe dostanete méně kyslíku. Místní Indiáni mají více červených krvinek, ale my Evropani jsme marní. Večer jsem se prošel po Cuzcu, viděl jsem festivu – zpívající a tančící děti, dal si pivo a šel spát.

    Další den ráno jsem bral jako přípravu na trek. Nad městem ční rozvaliny inckého chrámu Sacsayhuamán. Vydal jsem se svěží chůzi vpřed, abych se po pár desítkách metrů zastavil popadajíce dech. V téhle výšce se rychle chodit nedá. Zvolnil jsem na polovinu a šnečím krokem jsem dorazil k vysokým schodům. No, bylo to peklo, než jsem je vyšlapal. Až mi bylo stydno, když kolem mě profrčela stará indiánská babička. Raději jsem předstíral, že se kochám výhledem.

    Pak jsem kolem kostela San Cristobal dorazil k bráně do areálu. Od místní indiánky jsem koupil igelitový sáček se sušenými lístky koky. Údajně má koka pomáhat vyrovnat se s výškovou nemocí. Vzal jsem jeden lístek – chutnal jako seno. Rozžvýkal jsem jej a nic. Tak jsem si vzal druhý, třetí, čtvrtý – a začal mě brnět jazyk. No, raději jsem rozžvýkanou hmotu vyplivnul, zaplatil vstupné 70 solů a vydal se šlapat další kopec.

    Nahoře mě odchytl Indián s nabídkou, že mi bude dělat průvodce. Po kratší diskusi jsem souhlasil s cenou 10 eur a vyrazil jsem obdivovat tuto památku. Průvodce se ukázal dobrou investicí, neboť  mi poutavě vyprávěl historii svého národa (Španěly moc nemusí), vysvětloval, co vidím a jaký to mělo význam. Z celého chrámu zbylo jen 20%, zbytek Španělé rozebrali a z kamenů postavili katedrálu, kostely a sídla v Cuzcu. Stála zde dvacet metrů vysoká kaple se střechou pokrytou pláty zlata. Ty Pizarrovi Španělé ukradli jako součást výkupného za inckého panovníka Atahualpa. Muselo to vypadat úchvatně. I dnes rozvaliny budí úžas. Jak skvělí museli být stavebníci, když postavili sedm metrů vysoké a 21 tun těžké bloky, bez železných nástrojů a malty z nich postavili zdi s přesností, že byste mezi dva kameny nestrčili špičky jehly? Navíc Peru je tektonicky aktivní oblast a silná zemětřesení jsou zde častější, než u nás záplavy. Prošli jsme ještě Muyuq Marka a Rodadero, kde ve skále byly vytesány jeskyně. Průvodcův syn mě jimi protáhl. Nakonec mě zatáhl do blízké vesnice, kde měl obchod s oblečením z vlny Alpaca.

    Další zastávkou byla starodávná kaple Q’enqo. Byla chráněna valem z obřích balvanů, nicméně úroveň řemesel nedosahovala inckých kvalit. Uvnitř byl labyrint do skály vytesaných jeskyň, kde byl obětní stůl i panovnické křeslo. Cestou zpátky jsem vylezl na jednu skálu a pak sešel do Cuzca. Už mě trápil hlad a tak jsem zapadl do místní restaurace. Chtěl jsem si dát morče, ale nenašel jsem jej na jídelním lístku a tak jsem skončil u burgeru s pivem za 17 solů. Po dobrém jídle jsem cestou do centra náhodou narazil na nejfotografovanější zeď z celého Cuzca – je v ní dokonale opracovaný a umístěný kámen s dvanácti hranami.

    Večer jsem nakoupil zásoby na trek (14 čokoládových tyčinek, koka lístky a bonbóny – nechutné a vodu, dohromady za zlodějských 117 solů) a setkal se s průvodcem mého treku. Půjčil jsem si trekové hole za 20 dolarů (v té době asi 500 Kč) a odmítl jsem si připlatit za nafukovací karimatku. Což byla blbost. Druhý den ráno mě měl vyzvednout ve 4:40. Nádavkem jsem se dozvěděl, že firma, u které jsem koupil trek, mě pošle s úplně cizí skupinou. Což mi další den mělo způsobit nečekané trable.

    Využijte slevu 10% na ubytování booking.com, děkuji

  • Sagrada Familia, park Güell a Temple Expiatori del Sagrat Cor

    Sagrada Familia, park Güell a Temple Expiatori del Sagrat Cor

    Někdy se to tak sejde, že se plány nevydaří. Těšili jsme se na rodinný výlet do Barcelony, ale jel jsem nakonec sám. Tak jsem si z výletu udělal menší trek.

    Barcelonu jsme vždy toužili navštívit. Poprvé se nám to povedlo loni během plavby po západním středomoří. Letos jsme chtěli jet všichni a na celý víkend. Leč týden před odletem onemocněla Verunka, pak Lucka a v den odletu i Zdenka. Hotel zaplacen, letenky taky, tak jsem po krátké poradě letěl sám.

    Let s Vuelingem byl příjemně krátký, překvapilo mě, jen když letuška vyvolávala Zdenku. Udělal jsem online check-in týden před odletem a teď ji hledali. V Barceloně jsem rychle vybral z bankomatu eura a šel pro taxík. Blížila se půlnoc a neměl jsem chuť se tahat veřejnou dopravou. Uber v Barceloně bohužel není, ale taxíkáři zde nemají špatnou pověst. Taxikář ale neuměl anglicky a nerozuměl ani jméno hotelu. Nakonec jsem mu jej musel napsat na mobilu. Cesta do centra i s noční přirážkou a letištní taxou stala 37 €. Chtěl jsem mu dát spropitné, ale nerozuměl, tak nedostal nic.

    Hotel Novotel City je relativně v centru. Jde o devatenáct pater vysoký věžák, v nejvyšším patře má venkovní bazén. Bohužel se otevírá až v červnu. Snídaně byla bohatá, akorát mohlo být více zeleniny. Tvořily se fronty na stůl. V sezóně to bude asi ještě horší. Dopoledne jsem se pomalu vydal k chrámu Sagrada Familia. Poučen z loňska jsem měl lístek koupený předem na www.sagradafamilia.org včetně audio průvodce a vstupu na věž za 29 €. Lidé, kteří šli naslepo, si mohli koupit lístek na vstup až za tři hodiny.

    Pět minut před mým patnáctiminutovým okénkem pro vstup jsem čekal u brány a pobídli mě, ať jdu dovnitř. Po bezpečnostní prohlídce nascanovali papír s vytištěnou vstupenkou (stačí i mobil). Vyzvedl jsem si sluchátka a začal prohlídku. Audio průvodce je užitečný (čeština chybí) – uslyšíte spoustu zajímavostí a hudební doprovod umocňuje zážitek. Vevnitř jsem strávil snad hodinu. Věže byly bohužel kvůli větru uzavřeny (rozdíl na vstupném se automaticky vrací na kartu). Sagrada Familia je velkolepá. Uvnitř je prostorná a velmi světlá. Okny pronikají sluneční paprsky a prozařují gigantický prostor. Gaudí využil nejnovější architektonické poznatky, aby stavební prvky co nejvíce ustoupily do pozadí. Některé architektonické prvky vypadají, jako by nebyly postaveny lidskou rukou. Gaudí se hodně inspiroval přírodou, ale řekl bych, že mimozemskou. Chrám na mě silně zapůsobil a těším se, až bude hotov (aktuální plány jsou 2026). Když vyjdete ven, vlevo dole je vstup do muzea, které také stojí za prohlídku.

    Bylo krásné počasí, sluníčko svítilo a teploty atakovaly dvacítku. Vydal jsem se k parku Güell, kde Gaudí realizoval své vize.  Po půl hodině šlapání do kopce přerušené obědem jsem dorazil k zelenému kopci, na kterém se rozkládá tento známý park. V jeho spodní části leží známé stavby, kam potřebujete lístek. K pokladně vedla dlouhá nehybná fronta a blízko pokladny skryté za frontou stály tři automaty na lístky. Bohužel první dostupné lístky byly až za tři hodiny. Tak jsem se šel projít parkem a narazil na viadukty. Je to další geniální dílo, jaké jsem nikdy neviděl. Dvě řady šikmých sloupů se rozšiřují do koruny, na jejimž vrchu je postaven chodník. Ve spodní části je chodba, kde vyhrávala kapela. Celá stavba je obložena kameny, takže máte pocit, že jde o přírodní útvar tvořený kamennými stromy. Tohle rozhodně stojí za zastávku.

    Jak jsem se procházel parkem, něco mě neustále nutilo vybírat si cestu, která šla do kopce. Zanedlouho jsem tedy stanul na samém vrcholku, odkud je krásný výhled na Barcelonu. Spousta turistů si zde dělala selfíčka. Já jsem se otočil na druhou stranu a zahlédl jsem další kopec. Byl ještě vyšší! A na jeho vršku stál kostel a ruské kolo. Krátká konzultace s mobilem mi ukázala, že na kopec vede lanovka. A je vzdálena jen tři kilometry. Za půl hodiny jsem byl u ní. Cesta byla poměrně nudná, pěkný byl až park Sarrià- Sant Gervasi, kde jsem potkal český pár. Nahoře je zastávka autobusu a hlavně zastávka pozemní lanové dráhy. Představte si petřínskou lanovku, jen delší a prudší. Zpáteční lístek stál 7,70 € a jezdí každých 15-20 minut.

    Tibidabo je 512 metrů vysoký kopec. Na jeho vrchu je zábavní park s úžasným výhledem. Díky své poloze a výšce spousta atrakcí musí získat jiný rozměr, než kdyby ležely v rovině. Ať už jde o menší ruské kolo, horskou dráhu, lanovku s kabinkami nebo letadlo. K běžné výšce atrakce totiž musíte přičíst výšku kopce, která dojem znásobí. Já jsem se ale vydal podívat do Chrámu nejsvětějšího srdce Ježišova. Jedná se o unikátní stavbu – v přízemí najdete pěkný klasický kostel. Uvnitř si můžete v automatu koupit lístek za pár eur a výtahem vyjet nahoru. Na plošině je úžasný výhled na Barcelonu a okolí. Po točitých schodech vyjdete do dalšího patra. Zde už foukal velmi silný a studený vítr. Máte možnost jít věží zase nahoru až k podstavci sochy s Ježíšem. Já mám strach z výšek a tak jsem výstup ve 2/3 vzdal. Když jsem se vrátil k výtahu, sjel jsem o patro dolů, kde je další kostel a pak schody dolů. Když to tedy shrnu, dole je kostel, na jeho střeše je nádvoří a další kostel, na jehož střeše je věž, na jejíž střeše stojí socha. A výhled k nezaplacení. Zpátky do hotelu jsem šel zase pěšky. Celkem jsem podle hodinek Fitbit ušel přes dvacet kilometrů a vyšlapal 143 pater.

    V neděli jsem se po snídani odhlásil z hotelu a vyrazil do historického centra – gotické čtvrti. Sluníčko opět hřálo. Na bulváru La Rambla jsem zahlédl autobus, který přivezl hromadu lidí se španělskými vlajkami a transparenty. Došel jsem ke katedrále svaté Eulálie. Na schodech hrála dechová kapela a na náměstí tancovali lidé v kruhu jednoduchý tanec. Většina tanečníků byla důchodového věku, ale byli tam i mladší. Bylo to milé. Do katedrály jsem se dostal pomocí kódu „Holy mass“, turisté měli vstup zapovězen. Během mše nádherně zpíval zpěvák. Když obřad skončil, vytáhl jsem foťák a ukořistil pár záběrů, než pořadatel začal volat „No photo“.

    Mezitím venku přibylo Španělů. Asi dorazily další autobusy. Zeptal jsem se jedné slečny oděné ve španělské vlajce, co se děje. Primitivní angličtinou jsem z ní vytáhl, že jde o demonstraci za jednotu Španělska. Některé silnice byly ucpané nekonečným průvodem demonstrantů. Obdivoval jsem detaily gotických staveb, chrliče a zaposlouchal se do zpěvu pouliční umělkyně zpívající známé operní árie. Když se přiblížil odjezd, došel jsem na náměstí Plaza de Catalunya, v automatu si koupil lístek za 5,90 € na Terminal 1 a jel Aerobusem na letiště.

    Potěší, když využijete slevu 10% na booking.com.

  • Za únorovým sluníčkem do Izraele

    Za únorovým sluníčkem do Izraele

    Jarní prázdniny začaly dětem již v únoru a letos jsme vyrazili do Izraele a v omezeném počtu – jela se mnou jen Lucka. Letenky nebyly zrovna levné, ale Izrael jsem vždy toužil poznat. Přípravu jsem nezanedbal a začal včas. Koketoval jsem s myšlenkou, že si nechám udělat itinerář na míru, ale nenašel jsem žádného konzultanta a místo něj jsem zakoupil průvodce od Lonely Planet a vybíral si místa sám.

    Cesta začala vražedně brzy. Letadlo odlétalo již po šesté hodině ráno, takže jsme vstávali o půl čtvrté. Fuj. Další fuj bylo letadlo WizzAiru. Mám 190 centimetrů a fakt jsem nevěděl, kam mám dát kolena. Jinak byla cesta klidná a jediným vzruchem byla povinnost připásat se v okamžiku vstupu do izraelského vzdušného prostoru. Průlet nad tel-avivskou krajinou nás navnadil – kopce a údolí vybízely k návštěvě.

    Z pasové kontroly jsem měl menší obavy, ale prošli jsme úplně krásně a rychle. Dostali jsme modrý papírek s osobními údaji a fotkou, strčili jej do automatu, brána se otevřela a měli formality za sebou. Od přistání neuběhla ještě ani půl hodina. Lucka měla hlad a tak jsem koupil bagetu za 32 šekelů. U brány 23 jsme našli autobus 485, který každou celou hodinu jede do Jeruzaléma. Dva lístky nás vyšly stejně jako jedna bageta. Šerut by byl čtyřikrát dražší než autobus. Příjemné bylo, že autobus zdaleka nebyl plný. Nepříjemné je naopak značení, s latinkou moc nepočítejte.

    Jeruzalém

    V autobuse jsem zapomněl batoh v přihrádce nad hlavou. Naštěstí v této zemi jsou opuštěná zavazadla podezřelá, takže mě zavolali zpátky a vzal jsem si jej. Do hotelu jsme šli pěšky. Brzy jsme narazili na partu dětí obou pohlaví v maskáčích se samopaly ledabyle přehozenými přes ramena. Izraelská armáda. Byl to hodně zvláštní pocit vidět tak mladé lidi včetně dívek jako vojáky, kteří opravdu nasazují své životy. Poblíž musela být kasárna, protože podobných skupinek jsme míjeli spousty.

    Po chvíli nás zastavila žízeň a v krámku jsme si koupili pití. Když jsem si o deset minut později šel koupit klobouk proti slunci, všiml jsem si, že Lucka nemá batůžek. Kde jsi jej měla naposledy? Aha, zpátky do krámku. Je to dobré, žádní pyrotechnici. Batůžek jsme našli v celku. Tohle je na Izraeli fajn, že si nikdo netroufne vzít zapomenuté zavazadlo. A zase do kopce, pro klobouk a dál. Cestou jsme narazili na slavné tržiště Mahane Yehuda. Krámky překypovaly zbožím. Obklopila nás spousta vůní a barev. Zařídil jsem si místní SIM kartu a koupil Lucce kelímek jader z granátového jablka. Pak jsem zapnul navigaci a došli jsme v klidu na hotel.

    Bylo ještě odpoledne a tak jsme šli na procházku. Podél hradeb jsme vystoupali na horu Sion a navštívili Večeřadlo, kde měl mít Ježíš poslední večeři se svými učedníky. Nevím, jak moc autentická místnost je, čekal jsem prostší místnost. Chvíli jsme se ještě motali uličkami a pak se vrátili zpět. Lucka měla ještě energii řádit na lezecké stěně, já si koupil pivo a fotil ji.

    Staré město

    Ráno byl chladněji a tak jsme si přes trička oblékli svetry. Pěšky jsme došli k Damašské bráně a vstoupili do muslimské čtvrti, která připomínala jeden velký bazar. Všude spousta lidí, krámků se vším možným a nemožným a dokonce se mezi lidmi proplétaly motorky. Obchodníci prodávali kromě klasických pastí na turisty i potřeby pro místní – potraviny, ryby, ovoce, zeleninu, drogistické zboží a dokonce i staré obnošené boty! Prostě orient, jak si jej představujeme. My jsme neodolali červeným jahodám a čerstvému džusu z granátového jablka. 

    Pak jsme došli ke Zdi nářků, což jsou zbytky zdi Chrámové hory. Zbytek včetně druhého Chrámu zničili pomstychtiví Římani. Nedokážu si představit, kolik práce to muselo dát. Bez výbušnin a mechanizace, všechno hezky ručně. Ke Zdi musíte projít bezpečnostní kontrolou a pustí vás jedinou bránou – Maghrebskou. U ostatních bran stojí hlídky a pošlou vás zpět. Na Chrámovou horu vede cesta po dřevěném mostě. Opět nejdříve musíte projít bezpečnostní kontrolou. Nahoře na hoře vás čeká mešita Al Aksa a Skalní dóm. Židi mají vstup zapovězen – ale svými náboženskými vůdci. Součástí Chrámu bylo posvátné místo, kam nesměl nikdo kromě velekněze. Po zbourání Chrámu a vyhnání Židů z Jeruzaléma se ale zapomnělo, kde přesně toto místo bylo. A proto, aby na něj Židé omylem nevstoupili, sem raději nechodí vůbec.

    V jednu hodinu jsme se připojili u jaffské brány k Free walking tour a prošli s nimi Arménskou čtvrť. Nejvíce mě zaujaly zbytky původní zdi a značka, jak byla původně vysoká. Muselo to být impozantní dílo. Pak jsme se ale trhli a dali si oběd. Po dlouhém bloudění jsme nakonec našli Chrám božího hrobu. GPS v těch úzkých uličkách se střechou moc dobře nefunguje. Nakoupili jsme předražené suvenýry (usmlouval jsem na 50%, ale stejně byli prodavači spokojeni) a šli zpátky na hotel. A Lucka na lezeckou stěnu. Když se vyřádila, zavolal jsem Uber a taxikář nás odvezl k muzeu Izraele. Fascinovaly mě drobné detaily na římských mincích nebo čiré sklo. Prohlédli jsme si svitky od Mrtvého moře, obří model starého Jeruzaléma a jeli zpátky.

    Cesta

    Další den ráno jsme šli na poštu poslat pohledy. Opět nás čekala bezpečnostní kontrola. Bohužel jsem už utratil veškerou hotovost a bankomat po cestě i v poště byly rozbité. Poštovné za dva pohledy mělo stát 14,80 šekelů, leč kartou šlo platit od 15 šekelů. Pošťačka prakticky neuměla anglicky a byla neochotná. Přikoupil jsem balíček dopisních obálek a to už mi kartu vzala.

    Placení kartou je v Izraeli dost odlišné. EMV zde zřejmě ještě nedorazilo a tak se karta všude protahuje čtečkou magnetického proužku. Někde ani nechtějí podpis. Budu si muset hlídat pohyby na kartě, zda nedošlo k nějakému fraudu.

    Vydali jsme se hledat bankomat a pak autopůjčovnu Eldan. Před námi Francouzi operovali s vytištěnou a zaplacenou rezervací, ale paní je odbyla, že je v systému nevidí a vzala nás na řadu. My jsme naštěstí měli vše v pořádku. Přestože jsem si připlatil excess waiver za 18 euro za dva dny, stejně mi zablokovali zhruba 15 tisíc na kartě. Pak jsme se vydali hledat parkoviště. Zde mě čekalo nepříjmené překvapení – místo Škodovky jsem dostal Fiat 500 s automatickým řazením. Fiat byl docela otlučený, raději jsem jej nafotil a začal se seznamovat, jak se tohle vozítko řídí. Na první křižovatce jsem místo spojky sešlápl brzdu. Pak už jsem si hlídal, ať levou nohu nepoužívám. Do kopce jsem se raději rozjížděl s ruční brzdou.

    Cesta do En Gedi byla v pohodě. Nejdříve jedete z Jeruzaléma po silnici 60 na sever, pak sjet na silnici 1 a nakonec odbočit na silnici 90 na jih. Cestou jsme míjeli cedule ukazující, jak vysoko nad mořem nebo pod mořem se právě nacházíme. Parkoviště a vstup do národního parku se nachází hned vedle druhého kruhového objezdu.

    En Gedi

    Dorazili jsme ke vstupu po poledni, zaplatili vstupné, vzali si mapu a vyrazili. Cesta k Davidovu vodopádu je snadná a míjíte několik menších vodopádů. Krajina Wadi David je půvabná a stojí za prohlídku. Jediným problémem byly školní výlety, které šly bezohledně v protisměru a zásadně neuhýbaly. Čtvrtkem začíná izraelský víkend, takže možná jiné dny bude situace lepší. V houští jsme zahlédli skupinu damanu skalních. Nechce se mi věřit, že jde o příbuzné slonů. Voda v říčce byla příjemně teplá a Lucka si užívala chůzi korytem.

    Bylo po jedné hodině odpoledne a hotel otevíral až ve tři, tak jsme se rozhodli pokračovat k En Gedi pramenům. U odbočky čekala rangerka, zřejmě aby zabránila vstupu dalších turistů po uplynutí maximálního času vstupu. V materiálech sice píší, že nejpozději lze vstoupit o půl čtvrté, ale já bych přísahal, že tam bylo uvedeno půl druhé. Cesta do kopce byla fyzicky náročná, místy jste se museli držet řetězu. Nic příjemného pro lidi se strachem z výšek. Cestou nás zase míjely výpravy školních dětí. Nahoře byla úžasná vyhlídka a krajina jak z Marsu. Cedule ukazovaly, že exit je zpátky stejnou cestou. To jsem ale odmítl, do kopce se mi snáze leze nahoru než dolů. A tak jsem raději šel po pohodlné delší cestě přes Tel Goren. Cestou jsme potkali dalšího damana a jeskyni. Kdyby někdo chtěl ušetřit za vstupné, mohl by zaparkovat u Tel Goren a stoupat opačným směrem, než jsme my klesali. Případně si cestu zkrátit kolmo do kopce po černé trase.

    Už z dálky jsme viděli, že od pramenů se dolů z kopce šinul nekonečný lidský had. Všechny ty výpravy se vydaly ve stejný okamžik dolů. To muselo být maso. Byl jsem rád, že jsem šel delší, ale pohodlnou cestou naokolo.

    Ein Bokek

    Do hotelu jsme dorazili za dvacet minut jízdy. Vjezd do městečka hlídal strážný, ale jen jsme otevřeli okénko a pustil nás dále. Bylo půl čtvrté a pláž se měla zavírat ve čtyři a vnitřní bazén v pět. Proto jsme vzali plavací oblečení a vyrazili. Hotel David Dead Sea Resort & Spa je vzdálen od pláže asi deset minut chůzce. V moři se koupalo pár Japonců, tak jsem vlezl do vody. Fuj, ta byla studená. Ale překonal jsem se a lehl jsem si. Ano, nadnášela, ale rychle jsem upaloval ven. 17 stupňů není nic pro mě.

    Vrátili jsme se do hotelu. Venkovní bazény byly zavřené a tak jsme šli hledat vnitřní bazén se slanou vodou. Čekalo nás ale velké zklamání – zákaz vstupu dětem pod 16 let! Já jsem na chvilku do bazénu šel. Voda byla horká a úžasně nadnášěla. Poloha na zádech je jediná pohodlná. Na první pohled se voda zdá normální. Není hustší, jen máte pocit, že jste umaštění od oleje. Večer jsme se hotelu pomstili u večeře – pokusili jsme se je vyjíst. Marně, nabídka byla příliš široká. Druhý den ráno jsme šli fotit moře a Lucka se překonala a také si lehla do studeného moře.

    Zpátky jsme jeli chvíli na jih a pak jsme odbočili na silnici 31. Zastavili jsme na vyhlídce, odkud byl krásný výhled na údolí Zohar Fortress i Mrtvé moře. U křižovatky se silnicí 60 jsme si postáli asi dvacet minut v koloně. Za námi se jeden borec v terénním autě rozhodl objet kolonu pouští – sjel do příkopy a pak pod nebezpečným bočním náklonem vyjel třímetrový písečný val. Dál jsme jeli po placené dálnici číslo 6 na sever. Cestou jsme zahlédli kouř – v ten den Syřané sestřelili izraelskou stíhačku. Kdo ví, třeba to byla ona. Nakonec jsme jedničkou dojeli do Tel Avivu a vrátili auto.

    Tel Aviv

    Tel Aviv nás přivítal smogem. Už z dálky bylo vidět, jak je město v tmavém oparu. Čekal bych, že u moře vítr smog rozežene. Doprava ve městě je hrozná – spousta kolon. Chtěl jsem se dostat do pokoje pohodlně a tak jsem volal Uber, ale přijel až třetí – první dva se v koloně otočili a zmizeli. Litoval jsem, že jsem nešel na autobus. Náš hotýlek Central měl celkem dobrou polohu, ale pokoje byly maličké a koupelna oprýskaná. Nedoporučuji. Dali jsme si obědo-večeři a šli se projít na pláž.

    Po slabé snídani jsme sedli na autobus a jeli na vlak. Prošli jsme bezpečnostní kontrolou a když jsem sháněl lístky na vlak z HaHagana nádraží, řekli nám, že vlak nejede a máme jet busem zdarma na druhé nádraží. Na to jsem neměl chuť a vyzkoušel jsem Gett taxi. Low costy odlétají z terminálu 1, kde najdete pár obchodů a občerstvení.

    V Praze bylo kolem nuly, v Izraeli jsme měli teploty kolem dvacítky. Počasí nám přálo, nepršelo, svítilo sluníčko. Příště bych rád viděl:

    • Caesarea
    • křížácký hrad Belvoir
    • Akko
    • Genezaretské jezero
    • bílé útesy u Roish Hanikra
    • pevnost Massada
    • klášter svatého Jiří

    Náklady

    • 2 letenky 6483 Kč (na low cost docela drahé)
    • 2x autobus do Jeruzaléma 32 šekelů
    • SIM karta 40 šekelů
    • 1 GB dat na měsíc 19 šekelů
    • 2 noci hotel Jerusaleme Inn 3303 Kč
    • Uber 45-53 šekelů
    • vstup Israel museum 54 šekelů (dítě je v úterý zdarma)
    • 2 dny auto Eldan 76 €
    • vstup En Gedi 28 + 14 šekelů
    • 1 noc s večeří David Dead Sea Resort 202 €
    • mýto 3 úseky ??
    • 1 noc Central hotel 1981 Kč
    • Gett na letiště 119 šekelů

    U booking se mi podařilo vychytat akci 40 dolarů cashback, takže se mi dovolená ještě trochu zlevní. K dispozici máte aspoň slevu 10% přes následující odkaz: https://www.booking.com/s/34_6/leo05356.

  • Jak na elektronické volby

    Moderní stát, jakým bychom Česko chtěli mít, by měl umožňovat občanům volit elektronicky. Poslední dobou lze sledovat trend, že volební účast klesá. Pryč jsou časy devadesátých let, kdy volily tři čtvrtiny oprávněných občanů. Teď volit přicházejí jen tři pětiny voličů a to přesto, že volit lze dva dny. Občané pobývající v zahraničí mohou volit jen ve vybraných městech a znamená to pro ně často dlouhé cestování. Elektronické volby sníží bariéru a umožní hlasovat z pohodlí domova či v zaměstnání. Dělám si bláhovou naději, že by posílily volební účast a výsledky by pak lépe reprezentovaly přání všech občanů.

    Tento příspěvek má za cíl začít diskusi nad zavedením elektronických voleb. Vykopávám.

    Požadavky

    1. Ze zákona i logiky věci  je hlasování tajné.
    2. Hlasování musí být nezpochybnitelné.
    3. Nesmí být možné hlasovat opakovaně, nebo různými způsoby.
    4. Systém musí zabránit podvodům.
    5. Systém musí být důvěryhodný a nezávisle ověřitelný.
    6. Systém nesmí být nákladný.

    Návrh

    Dnes má volič možnost požádat o voličský průkaz, se kterým může volit v jakémkoliv okrsku. Když o něj zažádá, bude chybět na seznamu svého volebního okrsku. Tím je zajištěno, aby nemohl volit dvakrát. Podobný princip můžeme použít při elektronických volbách. Volič zažádá o elektronický volební průkaz, pochopitelně elektronicky a tím přijde o možnost volit ne-elektronicky. Bude chybět na seznamu svého okrsku a nebude moci zažádat o voličský průkaz.

    Pro přihlašování k elektronickým volbám můžeme využít existující infrastrukturu – datové schránky. Jedná se o zákonem uznávaný způsob přihlášení ke státním elektronickým službám. Tento způsob autentizace používá například správa sociálního zabezpečení a je dostupná všem občanům. Jednou nevýhodou je, že někdo datové schránky odmítá úmyslně. Nejde ale vymyslet řešení, které by vyhovovalo všem. Datové schránky fungují, integrace přihlášení do jiných služeb je prověřená, tudíž jejich použití výrazně snižuje náklady na zavedení elektronických voleb.

    Pro zajištění anonymity hlasů je nutné oddělit záznam hlasů od informace, zda je volič oprávněný hlasovat a zda již hlasoval. První systém tedy bude mít na starosti ověření přístupu voliče k nástroji a zajištění, aby nehlasoval vícekrát. Bude tedy evidovat, zda se volič registroval k elektronickým volbám a zda již hlasoval. Bylo by vhodné, aby uchoval informaci, kdy k volbě došlo a z jaké IP adresy. Pokud by totiž některý volič rozporoval platnost voleb s tím, že mu nebylo umožněno hlasovat, hodil by se záznam o provedení volby. Na druhou stranu identifikace uživatele a čas volby zvyšuje riziko spárování hlasu s konkrétním voličem. Čím oddělenější bude infrastruktura obou systémů, tím je toto riziko nižší.

    Druhý systém bude zaznamenávat samotné hlasy a zajišťovat výstupy. V ideálním případě bude vytvořen obecný systém podporující všechny typy voleb, které máme (jednokolové jako do poslanecké sněmovny či obecních zastupitelstev, vícekolové jako prezidentské či senátní) a pro každé volby se připraví datový soubor s kandidáty, podle kterého volby poběží.

    Po spuštění voleb systém promaže databázi, aby se zamezilo případným podvodům s předem připravenými hlasy a zároveň vloží iniciální záznam. Systém pro každý další hlas vloží záznam, který kromě volby voliče bude obsahovat kryptografický otisk předchozího záznamu nebo celé databáze. Inspirací budiž verzovací systém Git. Tímto principem bude zajištěno, že administrátor databáze nemůže některé hlasy smazat nebo vložit. Po skončení voleb dojde ke kontrole všech otisků, které musí tvořit souvislou řadu. Alternativně by šlo zvážit variantu technologie blockchainu, ale ne veřejného. Průběžné výsledky by totiž mohly ovlivnit volby. Nakonec systém vygeneruje záznam voleb, aby je statistický úřad mohl naimportovat do svých systémů.

    Procesní zabezpečení

    Aby systém byl skutečně důvěryhodný, musí být možnost, aby si kterýkoliv občan mohl jeho části sám ověřit. Bezpečnost systému nesmí být postavena na zatajování, jak funguje. Naopak je zásadní, aby byly zveřejněny zdrojové kódy a každý občan měl právo ověřit, že v nich není chyba nebo zadní vrátka. Jsem pro zveřejnění na GitHubu.

    Nezávisle ověřitelné zdrojové kódy jsou jedna věc, druhou je ale ověřitelnost binárky. Proto navrhuji, aby byly jednotlivé části systému sestaveny před notářem a zástupci všech parlamentních stran od samého začátku. Tedy ideálně čerstvě nainstalovaný operační systém, do něj nainstalovat kompilátor a git klient. Následně stáhnout z veřejné repozitoře schválenou verzi a tu zkompilovat a podepsat. Binárka bude zveřejněna minimálně měsíc před volbami, opět aby ji občané mohli nezávisle prozkoumat. V případě chyby bude oprava commitnuta do veřejné repozitoře v GitHubu a postup sestavení se zopakuje.

    V den voleb se znovu sejde komise, před kterou IT pracovník ověří podpis aplikace; ukáže, že databáze je prázdná a zapne volební systém. Zároveň bude odepřen přístup k databázi všem dalším uživatelům a administrátorům. Tento režim – IT pracovníci pod kontrolou notáře (notářů) a zástupců všech parlamentních stram – bude dodržen nepřetržitě do skončení voleb. Bude to náročné, ale odpadne riziko, že se někdo pokusí volby zmanipulovat.

    Ekonomika

    Zavést elektronické volby nemusí být drahé. Hodně se ušetří opětovným využitím autentizace voličů pomocí datových schránek. Není třeba budovat nový systém a voliči nemusí kupovat speciální hardware (třeba čtečky elektronickýh občanek).

    Pokud volební systém nebude zavádět IBM bez veřejné soutěže ala EET, nemusí stát miliardy, ale spíše vyšší desítky miliónů korun. Porovnejte s 964 milióny korun, které stály parlamentní volby v roce 2010. Pro spoustu firem by bylo otázkou prestiže tento systém naimplementovat. Jeden den práce programátora stojí 10-20 tisíc korun, a pochybuji, že by se vývojem spálilo více než tisíce člověkodnů.

    Když by se elektronické volby osvědčily a začal je využívat významný podíl voličů, stálo by ke zvážení zkrácení voleb. Opravdu je nutné volit dva dny? Třeba v Německu stačí jeden den. Zkrácení voleb by výrazně snížilo celkové náklady.

    Závěrem

    Autor se nečiní patent na rozum. Klidně návrh rozcupujte, vytkněte slabiny a navrhněte lepší řešení. Ale pojďme na zavedení elektronických voleb pracovat. Potřebujeme je. Máme 21. století.

  • Chci lepšího prezidenta

    Pojďte, prosím, volit změnu. Chci prezidenta, který
    1) je slušný a má pevný charakter
    2) je orientován na západ a nehrbí hřbet před Ruskem a Čínou
    3) dokáže lidi sjednocovat. Za pana Drahoše se postavili skoro všichni jeho soupeři z prvního kola.
    4) zvládne celých 5 let svého období.

    Pana Drahoše podporují například: herec Ivan Trojan, astronom Jiří Grygar, autor úžasných písní a protikandát Michal Horáček, operní zpěvačka Dagmar Pecková, bývalý ředitel Škody a protikandát Vratislav Kulhánek, umělecký šéf Hradišťanu Jura Pavlica, herec Jiří Bartoška, zpěvačka Marie Rottrová, lékař a protikandát Marek Hilšer, diplomat a protikandát Pavel Fischer, olympijský vítěz z Nagana Dominik Hašek, královna krásy Taťána Kuchařova, herec Jiří Lábus, fotbalisté Vladimír Šmicer, Horst Siegel a Josef Chovanec, herec Martin Dejdar, hokejista Ondřej Pavelec, dirigent Václav Lust, herečka Daniela Kolářová, zpěvák legendárního Olympiku Petr Janda a spousta dalších.

    A ještě pár poznámek závěrem:
    1) prezident nevládne, nerozhoduje o uprchlících, mezinárodních dohodách či cenu piva
    2) prezident nás všechny reprezentuje v zahraničí

    Společně to dokážeme! Stačí jen přijít k volbám. Prosím sdílejte.

  • Co se mi v životě povedlo

    Už jsem ve věku, kdy se člověk začíná ohlížet za sebe a přemýšlet, jakou za sebou zanechá stopu. Oproti svému očekávání z dětství moc hluboká zatím není. Ale stejně jsem se rozhodl sepsat, co se mi povedlo, na co jsem hrdý. Neberte to jako vychloubání. je to spíše pro mě. Kdyby na mě někdy přišly chmury, mohu si článek zase přečíst. Náhodný návštěvník nechť článek přeskočí.

    Začněme dětstvím. Byl jsem hodně dobrý na češtinu, sloh a matematiku. Pravidelně jsem jezdil na různé olympiády – z češtiny, matematiky, fyziky či chemie. Občas jsem se dostal do krajského kola. V osmičce jsem vyhrál nějakou soutěž ve skládání obvodů v MEZ Elektronik a dostal za to ředitelskou pochvalu (když mě vyvolával rozhlas, čekal jsem důtku). Vzpomínám, jak se mě učitelka češtiny marně před tabulí snažila nachytat udělat chybu. Nebo s kamarádem Tomášem Harabišem jsme soupeřili, kdo rychleji vyřeší zadání matematické úlohy. Zbytek třídy byl komparz. Někdy jsem hlásil výsledek dříve, než učitelka dokončila zadání.

    Z výšky mi utkvěla v paměti moje přednáška o novém programovacím jazyce Java, to mohl být rok 1996. V tomto jazyce jsem naprogramoval grafického FTP klienta jako bakalářskou práci. Diplomka se zabývala umělou inteligencí, resp. napsal jsem jednoduchý simulátor neuronových sítí. V průběhu školy jsem pracoval pro holandskou firmu a školil ERP Baan lidi z Česka i zahraničí.

    Následovala civilka, jejíž největším kladem byl přístup k internetu a volný čas odpoledne. Začal jsem psát do odborných časopisů a webů – ComputerWorld či LinuxWorld. Vymyslel jsem a naprogramoval web Linux Hardware, který pomáhal v dřevních dobách uživatelům Linuxu s rozběháním různých počítačových komponent.

    Během civilky mě oslovil Wally Green s nabídkou práce ve startupu 12snap. Před pohovorem jsem se naučil základy J2EE a přijali mě. Musel jsem se krotit, abych nezpychl, protože jsem dostal vyšší plat, než měl náš starosta. Na vánočním večírku firmy jsem vyhrál stylový mobil Nokia 7110. Leo Neo, to se rýmuje. Hned první týden v práci jsem naprogramoval SMS bránu na italský Omnitel a byl jsem za hvězdu. Ve firmě byla spousta úžasných kolegů, s některými jsem stále v kontaktu.

    Další etapou bylo AbcLinuxu, které jsem opět vymyslel a vybudoval. V době největší slávy jej navštěvovalo přes dvě stě tisíc lidí měsíčně a byl jsem svým způsobem celebrita. Dokonce jsem vyhrál cenu osobnost roku ankety Czech Open Source a byl jsem v téže kategorii nominován na Křištálové lupě. Kromě webu jsme připravovali PDF časopis Abíčko a živou linuxovou distribuci s kompletním offline archivem webu ABC Linux. Když jsem chtěl blogovat, napsal jsem si blogovací systém. Náš systém pro diskuse lidé stále oceňují z uživatelského hlediska.

    V GEM System jsem se na nové pozici solution architekta hodně naučil. Navrhl jsem poloautomatizovaný informační systém pro dispečink ÚAMK. Pracoval jsem na projektech pro VZP a vyřešil dost záludných problémů.

    Ve Wincoru resp. AEVI jsem připravil nový produkt mPOS terminálů, které běží v pěti zemích. Řídím úspěšně vydávání klíčového produktu. Dostávám mezinárodní projekty.

    Začal jsem hodně cestovat. PeruSrí LankaMalta, New York / Boston, letos se chystám do Izraele a Kanady.

    V osobním životě se mi splnil sen – mám milující ženu a dvě úžasné děti.

    No, není ten seznam tak krátký, jak jsem si myslel. A cítím se fajn. Zkuste si to taky.