Petrův svět

Petr vstal a proletěl se. Bylo to tak osvěžující vyskočit z okna a vzlétnout k oblakům. Měl na sobě podobu malého vrabčáka. Miloval ten pocit, když mu vítr čechral jeho šedavé peří. Prohrábl si krátkým zobákem hnědá pírka a vydal se vzhůru. Za chvíli byla země již maličká a vzdálená. Cítil dokonalou svobodu a volnost, která se mísila s pocity dokonalého štěstí. Najednou ale na Petra znovu přišel ten známý pocit nebezpečí. Neviděl jej, neslyšel jej, ale věděl, že něco není v pořádku. Instinktivně se vrhl střemhlav dolů k zemi a v zápětí jej dostihl stín. Uslyšel aerodynamický svist rychle se blížícího dravce. Dovolil si krátké ohlédnutí – jestřáb! Nemá šanci uniknout jeho ostrým pařátům a špičatému zobáku, kterým jej brzy roztrhá na kusy. Petr musí reagovat okamžitě, jako vrabec nemá šanci. Už cítil dravcovu blízkost, když Petr změnil svou podobu na kámen. Jestřáb přejel drápy po kameni, až se zajiskřilo a kámen mu vyklouzl. Stejně už o něj neměl zájem. Zastavil se a chvíli pozoroval, jak kámen narůstající rychlostí padá k zemi a boří se do hlíny. Pak se jestřáb elegantně otočil a odletěl zpět k osamělé lípě na louce, odkud bude vyhlížet jinou kořist.

Kámen chvilku ležel v hlíně a nehýbal se. Trpělivě čekal, zda se nebezpečí nevrátí. Po chvilce ale začal být Petr netrpělivý a proměnil se na mravence. Chtěl být maličký, aby si jej nikdo nevšiml. Vždycky slýchával o obrovské mravenčí síle a rozhodl se ověřit si tyto zkazky v praxi. Uviděl stvol šťovíku a přispěchal k němu. Zvláštní, jako mravenec měl puzení neustále pospíchat. Zaťal svá silná kusadla do stvolu a ucítil pronikavou až pichlavě kyselou chuť. Jako člověk ji měl rád, ale pro mravence byl šťovík nepoživatelný. Škoda.

Porozhlédl se kolem sebe. O kousek dál se k nebi čněla obrovská pampeliška. Připadala mu jako obrovský strom, který sahá až k oblakům. Ani na okamžik neváhal a už si rázoval nahoru. Šlo mu to výtečně, šest nohou mu poskytovalo dokonalou oporu a bez nejmenší námahy se rychle dostal až ke květu. Tam uslyšel pomalý, hluboký a hlasitý zvuk. Na chvilinku se polekal, ale pak mu to došlo – je to jen včela, ta mu neublíží. Protáhl se hustým žlutým houštím a celý se umazal od pylu. Nakoukl přes okraj – to byl pohled. Louka je z hmyzí perspektivy nádherná, neskutečně pestrá a divoká. Vítr přistávající včely málem mravence smetl dolů. Petr na nic nečekal, naskočil na včelí nohu a pevně se zapřel. Včela se jej snažila setřást, Petr se ale nedal a seskočil, až když včela odletěla o kus dál. Pro člověka by to byla krátká procházka, ale jako mravenec by sem šel celé odpoledne.

Petra začal trápit hlad a žízeň. Na dohled dováděla malá polní myška. Z Petrova pohledu to však byla obrovská páchnoucí pohyblivá hora. Samozřejmě jako mravenec si na ni troufnout nemohl, ale stačilo jen pomyslet a z mravence se stal šedý, černě žíhaný kocour. Pro myšku to byl šok, nemohla pochopit tu proměnu a nedostala ani příležitost nad ní více dumat, neboť Petr okamžitě napnul svaly v zadních nohou a skočil. Dopadl těsně u myšky a drápky pravé packy zaťal do myšky. A hned je zase vytáhnul. Takové vítězství jej neuspokojovalo, chtěl cítit vzrušení lovu a dát myšce falešnou iluzi, že si může zachránit život.

Sundal packu. Myška na nic nečekala a pelášila pryč. Kocour se zase přikrčil a myšku snadno předskočil. Ta prudce zabočila a zamířila ke své noře, která byla jen půl metru daleko. Kocour však lehce natáhl přední nohu a tlapkou lehce uhodil ze strany do myšky, která se překulila a ztratila směr. Myška se nesmířila se svou situací a utíkala od kocoura pryč, bylo jí jedno kam. Petr chvilinku čekal a pak třemi krátkými skoky myšku dohonil a opět do ní zaťal drápky. Netušil proč, ale tahle hra jej bavila. Myška už ztrácela síly a po dvou dalších nepovedených útěcích se jen schoulila a čekala, co se bude dít. Kocoura už myška začala nudit a tak ji ukousl hlavu. Slízal vytékající krev a myšku pomalu snědl. Pak se pomalu přesunul na slunné místo, lehnul si a začal si olízávat srst, kterou si během honičky s myškou zašpinil.

Už pěknou chvíli odpočíval, sluníčko se pomalu začínalo klonit k západu, když opět vycítil ZLO. Naježily se mu chlupy na zádech. Nastražil uši a čenichal. Věděl, že tu je, ale smysly mu neukázaly kde. Náhle ucítil jemné otřesy půdy. Jeden, druhý, třetí, čtvrtý. Dva lidé jdou po louce. Přikrčil se a opatrně se plížil do vysoké trávy, kde jej nebudou moci zahlédnout, zatímco on je bude moci z bezpečné vzdálenosti pozorovat. Konečně je zahlédl – a ustrnul. Mami, tati, chtěl vykřiknout, místo toho mu z úst vyklouzlo jen zamňoukání. Přeměnil se zpět do své chlapecké podoby a běžel jim v ústrety. Ale oni jej neviděli, opět. Kouzlo stále nepominulo, jeho rodiče jej nevnímali. Stál před nimi, křičel na ně, mával jim rukama před očima, ale byli hluší a slepí. Petr se rozplakal.

Udělal by cokoliv, jen aby zlomil to prokletí. Jeho rodiče vypadali strašně smutně a matce řinuly slzy po její vráskami zbrázděné tváři. Otec ji pevně držel kolem ramen a nepatrně se chvěl. Nedalo se nic dělat, nevnímali Petra, ať se snažil sebevíc. Nemohl jim pomoci. Petr si klekl na kolena, dal si tváře do dlaní a plakal. Chtěl by zase být se svými rodiči, ale oni byli začarovaní. Potkával je každý den už nespočetné měsíce, ale pokaždé to dopadlo stejně. Jen maminka byla při každé návštěvě smutnější a starší. Bylo vidět, jak se Petrovi rodiče s někým baví, Petr ale neviděl s kým. Nikdy jej neviděl, ale bál se jej. Najednou ucítil chlad. Celý se roztřásl zimou. Začalo se rychle šeřit. A pak už byla jen tma. Petr chtěl vykřiknout, ale cítil se tak unavený.

Epilog

Lékař tiše řekl: „Udělali jste dobře, Petr je už stejně půl roku mrtvý. Je mi to moc líto, ale po té tragické nehodě neměl šanci. Nemělo smysl nechávat jej dále napojeného na přístroje. Nebyla naděje na zlepšení. Jeho já nás už dávno opustilo. Děkuji, že jste mu dali příležitost důstojně umřít“.