Peru 2016 – Příprava

Před dvěma roky jsem se díval v televizi na pořad o Macchu Pichu a říkal jsem si, že bych se tam rád jednou podíval. To jsem netušil, jak brzy se mi přání splní a jak dobrodružná bude má cesta.

Blížil se Silvestr a a narazil jsem na levné letenky do Peru od British Airways. Nízká cena ale byla zaplacena složitostí cesty – měl jsem odlétat z Amsterdamu do Londýna, pokračovat do Miami a nakonec do Limy. Zpáteční cesta byla z Limy do Madridu, následně do Londýna a zpět do Amstredamu. Jelikož tohle měl být můj první let s přestupem a zároveň první let přes oceán, složitější routing jsem si asi vybrat nemohl. Manželka letět odmítla a nikoho jsem nezlanařil, tak jsem koupil letenky a udělal si plán podle sebe.

Vytýčil jsem si dva cíle – Macchu Pichu a megaměsto Limu. A abych nebyl tuctový turista, a protože od malička miluji hory, chtěl jsem zkusit vysokohorský trek. Protoe jsem ale zhýčkaný, našel jsem si společnost prodávající trek all inclusive. Musel jsem sice chodit, ale o zbytek bylo postaráno 🙂

Nástup na výpravu byl ve městě Cuzco ležícím 4200 metrů nad mořem. Četl jsem o horské nemoci, takže jsem veškerý plán přizpůsobil aklimatizaci. Do Cuzca jsem si naplánoval noční přejezd autobusem, naivně si myslíce, že postupná jízda do hor mi pomůže si zvyknout. Dále můj itinerář zahrnoval den na aklimatizaci v Cuzcu, čtyři dny trek, den odpočinku a letecky zpět do Limy, na jejíž prohlídku mi také zbyl jeden den. To byl můj plán.

Přípoj do Amsterdamu jsem vzal od ČSA, které bylo levnější než má oblíbená KLM. Nicméně s mým letem s British Airways se začaly dít psí kusy. Nejdříve se můj let do Londýna posunul asi o čtvrt hodiny. Ok, s tím jsem neměl problém. Ale BA ano, protože čas na přestup klesl o pět minut pod minimum. Výsledkem bylo, že mi zrušili první dva lety a můj let začínal až v Miami. S tím jsem měl problém a tak jsem volal německému prodejci, u kterého jsem letenky zakoupil. Prokousat se přes hlasový automat v němčině byl solidní zážitek. Ale uspěl jsem a tvrdili, že rezervaci opravili. Skutečně se to tak jevilo, protože jsem viděl všech šest letů. Ale v noci se spustila nová kontrola a situace se opakovala.

Po několika iteracích, když jsem pochopil, v čem je problém, jsem zažádal o posun letu do Londýna na brzké ráno. Tudíž bych měl dost času na přestup. Problémem ale byly letenky od ČSA na ráno, protože bych přiletěl do Amsterdamu pozdě na přestup. Už jsem byl připraven obětovat nemalou částku za posun letu, což naštěstí ČSA umožňuje, když ČSA také začalo hýbat s časem mého letu. Tak jsem změn využil a zažádal jsem o bezplatný přesun na předchozí den. Cítil jsem se klidný. Sice poletím už o den dříve, ale využiju večer na procházku po Amsterdamu. Ráno poletím do Londýna, kde budu mít několik hodin na přestup. Prostě klídek, co by se mohlo pokazit?

Lodí po západním středomoří

Obdivovali jste luxus a krásu Titanicu a říkali jste si, že byste chtěli něco podobného zažít? Možná vás překvapí, že tento zážitek není nedostupný. Zvláště s dětmi se jedná o cenově přijatelnou alternativu k obyčejným zájezdům, neboť děti jsou s vámi v kajutě zdarma.

Každá cesta má začátek a ta naše jej měla na začátku školního roku, kdy jsem zjistil termín jarních prázdnin. Březen se na koupačku v okolí Evropy moc nehodí a letět daleko jsme nechtěli. Narazil jsem na nabídku výletních lodí a zaujala mě okružní trasa Janov – Řím – Palermo – Valletta – Barcelona – Marseille – Janov. Manželka trpí mořskou nemocí a tak jsem místo ní pozval svou mamku. Problémem se ale ukázala doprava – na loď můžete nastoupit kdekoliv, ale z Prahy byly rozumné letecké spoje jen do Říma. Jenže Řím je vždy v pondělí, takže se z lodi vylodímeaž po skončení prázdnin. Dětem ale prodloužení prázdnin nevadilo.

Objednávka

Pokud jste nikdy na takové lodi nejeli, budete mít velký zmatek při objednávce. Naše zkušenost se týká společnosti MSC. Na výběr budete mít mezi vnitřní a vnější kabinou v různých kategoriích. Pokud vynecháme kategorii Yacht club v ceně menšího auta, tak velký rozdíl ve velikosti kabin není. Místem se šetří a prostor se zvětšuje množstvím zrcadel. Venkovní kajuty už nebyly k dispozici (půl roku před vyplutím), takže jsem vzal vnitřní. Měla jednu manželskou postel a nad ní dvě sklápěcí postele, stolek s dvěma bobíky na sezení, stůl, TV, skříň a koupelnu s toaletou a sprchou. Uvnitř jsem se cítil stísněně.

kabina

Vnější kajuty mají buď okno, nebo balkónek, což je vítaný prostor navíc. Během úklidu jsem do dvou nakoukl a líbily se mi výrazně více. Místo sklápěcích postelí měly rozkládací gauč a prosklené balkónové dveře otevíraly prostor do nekonečna. K dalším zákoutím objednávky se vrátím v průběhu příspěvku.

Praha

V Ruzyni jsem si rezervoval parkování přímo na letišti v budově Smart. Zapomeňte ale na směrovky, které vás rychle navedou k cíli. Očekává se, že místo silnice budete sledovat nápisy na vzdálených budovách. Než jsem našel správnou cestu, objel jsem si letiště několikrát. Oproti parkingu Holiday je jedinou výhodou vzdálenost k terminálu 2. Místa jsou stejně úzká a po zaparkování máte problém vylézt z auta a nezašpinit se. Dobrý tip: věci si z auta vyndejte, ještě než začnete parkovat.

Řím

Do Říma jsme přiletěli na menší letiště Ciampino, které je uvnitř Říma. Let neprobíhal moc klidně, hlavně přistání se mi moc nelíbilo. Z letiště jsme jeli na nádraží autobusem. Chvíli mi trvalo, než jsem našel nástupiště. Číslo nástupiště bylo totiž napsáno na asfaltu před stojícím autobusem. Pohodlným vlakem jsme se vydali na konečnou a z Termini jsme šli pěšky k našemu hotelu Centro Cavour. Trochu mě překvapilo, že se jedná o běžný činžovním domě, kde ve třetím patře je recepce hotelu. Nicméně pokoj byl hezký, cenově dostupný a hlavně měl skvělou polohu. Za rohem bylo Colosseum, na konci ulice Forum Romanum, vše v pěší vzdálenosti.

Na Colosseum jsme se šli podívat v neděli hned ráno. Počasí nám přálo, v Česku sněžilo, zatímco my se opalovali v tričkách. Bezpečnostní fronta byla velmi krátká, do dvaceti minut jsme byli skrz. Pak ještě koupit lístky a mohli jsme jít obdivovat kolosální rozměry dva tisíce let staré stavby. Jaký to musel být pocit, když jste v době patrových domečků vešli do arény pro desítky tisíc návštěvníků? Podobně muselo působit i Forum Romanum, ze kterého bohužel se zachovaly jen zbytky. Děti si ale spíše budou pamatovat nebojácného racka.

Racek

Odpoledne jsme chtěli do Vatikánu. Jako problém se ukázal nákup lístků na autobus. Trafiky je nevedou. Protože jsme do Vatikánu dorazili až po čtvrté hodině, fronta na bezpečnostní kontrolu byla docela krátká. Postavili jsme se do ní a za půl hodiny jsme ji měli za sebou. Pracovníci ale nebyli moc rychlí, nedokážu si představit běžný den, kdy bych měl trčet ve frontě na rozpáleném náměstí několik hodin. Bazilika svatého Petra je skvost.

Nalodění

V pondělí ráno jsme opustili hotel a metrem jeli na nádraží Termini. Lístky do Civitavecchia byly docela levné, za čtyři jsme zaplatili jen 15 €. Nástupiště ale bylo zastrčené a pěkně daleko. Pohodlným vlakem jsme za hodinu dorazili do přístavu. Loď jsme viděli již z dálky a děti ji nadšeně okomentovaly. Cesta do přístavu se ale ukázala jako oříšek. Všichni jezdí autobusem nebo autem, chodci jsou rarita. Když jsme došli do přístavu na obrovskou plochu, nikde nikdo nebyl a celnice byla zamčená. Loď se zdála tak blízko a stejně byla nedostupná. Nakonec jsem se zavolal delegátovi CK Riviera Tour a poslal nás kus zpátky na autobus, který svážel cesující k lodi.

Když jsem objednával plavbu, zkusil jsem se obrátit i na českou CK. Jejich nabídka byla sice trošku dražší oproti seascanner, ale náhodou měli přesně v náš termín z našeho přístavu zájezd s českým delegátem. Oni jeli autobusem, my po vlastní ose s delší prohlídkou Říma. Výhodou bylo, že nám vše vysvětlili, jak co na lodi chodí. Nicméně výlety jsme si nakonec organizovali sami, abychom mohli chodit svým tempem.

Nalodění je docela zdlouhavý proces. Nejdříve jsme museli odevzdat kufry v jedné hale. V druhé hale jsme dostali welcome drink (džus) a čekali jsme, až začne boarding. Podle čísel nás rozdělili do několika kategorií a ve stanovený čas nás začali odbavovat. Pak jsme museli projít bezpečnostní kontrolou a focením. Na palubě čekal další bezpečnostní rám, kterým musely projet i panenky mých holek. Další focení, tentokráte pro kartičky. Nabídka na dokoupení balíčků služeb bez servisního poplatku 15%. Tady jsem udělal chybu, že jsem nedokoupil balíček pití.

Pak jsme výtahem vyrazili do 16. patra do bufetu a pořádně se najedli. Po jídle jsme se vydali hledat naši kajutu. Kufry zatím chyběly. Kabina se otevírá kartičkou. Ve tři hodiny byl bezpečnostní nácvik – museli jsme si vzít plovací vesty a jít do divadla a posadit se do správného sektoru. Nakonec jsme byli odvedeni na seřadiště pro případ poplachu a měli konečně volno. Nicméně první den byl zabitý, takže jsme z Civitavecchie nic neměli. Večer jsem ještě nabil kartičky kreditkou, což je nejpohodlnější varianta. Veškeré platby na plaubě a servisní poplatky jdou k tíži karty.

Stravování

Jídlo a hlavně pití je největší chyták výletních lodí, protože nevíte, co očekávat. Samotná plavba je all inclusive za dobrou cenu, ale lodní společnost z vás stejně dostane hromadu peněz navíc. První chyták je v tom, že v předprodeji nakupujete dle ceníku, na lodi ale s přirážkou 15%. A proč byste si předem kupovali nějaký balíček, když jsou přece nealko nápoje zdarma a přes den budete na výletech? Taková úvaha je ale mylná.

Hlavní jídelna je bufet na 15. palubě. Je obrovský. Máte představu? Stále málo. Stávalo se nám, že jsme si zabrali stůl, šli si pro jídlo a vrátili se za dvacet minut. Nebyl problém ztratit orientaci a obejít celou palubu dokolečka. Výběr jídla byl bohatý: pečivo, těstoviny, sladké, ovoce, zelenina, těstoviny, pizzy, maso, čína, mořské plody .. Ke snídani jste mohli zajít k jednomu z nápojových koutků a natočit si soft drinky, čaj nebo kávu. K obědu už jen vodu nebo horké nápoje, soft drinky byly uzavřeny. Takže po pár dnech mě přestalo bavit chodit někam pět minut pro vodu a koupil jsem si láhev vody nebo pivo. Mimo bufet byly na lodi i servírované restaurace, třeba Tex-Mex, ale ty byly už placené.

Na večeře jste mohli jít buď do bufetu, nebo do restaurace. Bylo vám přiřazeno buď první sezení v šest, nebo druhé v devět. U vchodu do restaurace vás čekal číšník, který vás odvedl k vašemu stolu. Každý stůl má na starosti stále stejný číšník. Díky české CK jsme dostali český překlad menu, které zabíralo celou stránku formátu A4. Každá večeře měla jiné téma: italská, francouzská .. Menu mělo několik předkrmů, polívek, hlavních jídel, zákusků a zmrzlin. Mohli jste si vybrat cokoliv.  Delegát nám řekl, že jsou porce malé a tak si máme objednat vše. Kecal, porce mi přišly běžné a tak jsem nedokázal vše sníst. Jídlo i servis byly na úrovni. Večeře často trvala dvě hodiny

Narozdíl od bufetu nebylo k dispozici žádné pití zdarma. Takže jsme si objednávali soft drinky, vodu, pivo či víno. Například láhev vína (24 €), 2 soft drinky a stolní voda vyšly na 37 €, pivo na 6 €, voda na 3 €. Třetí den jsem proto raději zašel na recepci a koupil jsem si balíček 14 soft drinků a 14 stolních vod za 61 €. Nicméně už bylo asi pozdě, protože jsme neměli takovou spotřebu a poslední den jsme měli problém kupóny využít, aby nepropadly. Lepší je koupit si je předem a bez přirážky.

Gala večer

Dvakrát v průběhu plavby nás čekal Gala večer. Delegát nás strašil, že bez společenského oděvu nás nepustí na večeři, nebo se na nás budou tvářit velmi kysele. Dcerky byly na gala večer velmi natěšené a tak mi nezbylo, než v Palermu si projít pár butyků a dokoupit společenské boty a kravatu, kalhoty a košili jsem si přivezl s sebou. Furt to vyšlo levněji, než platit Wizz Airu a ČSA za další odbavené zavazadlo.

Gala večer je zážitek. Všechno se třpytí. Ve foyer hraje živá hudba populární písně, všichni jsou vyšňořeni, lidé se fotí na Swarowski stairs, na chodbách se prodávají parférmy a šperky. Máte pocit, že jste součástí VIP společnosti. Číšnici roznášejí zdarma kvalitní šampus, pro děti džusy. I večeře byla slavnostnější.

Zábava

Trčet na lodi zavřený v kabině nemá smysl, to byste se ukousali nudou. Proto má loď spoustu možností, jak se zabavit a zabít čas. Tak třeba sport – mají fitness, ale vyžadovali pevné boty, takže jsem jej vynechal, stejně jako placené welness centrum s masážemi a saunami. Na 16. palubě jsou bazény a vířivky. Menší bazén s vířivka jsou na přídi paluby, bazén byl ale studený, vířivka obsazená. V prostřední části byly další bazény a vířivky. Viděli jsme i skluzavku, ale asi nebyla v provozu. Všude na palubě byla spousta lehátek, nicméně pofukovalo a tak se lidé moc neslunili. Na zádi je krytá zóna s bazény a vířivkami, kam jsme párkrát zašli. Vnitřní bazén měl teplou vodu.

Divadlo má každý den jiný program. My jsme viděli West side story (Westernový příběh v překlad delegátky), ale více se nám líbilo představení Coney Island s akrobaty,tanečníky a kouzelníkem. Zpestřením byl program náctiletých umělců. Pro děti je na lodi dětský klub. Když jsme celý třetí den pluli po moři, děti šly na různé kurzy – vaření, origami či kreslení triček.

Na lodi je hromada různých barů a kaváren – sportovní bar se spoustou TV přenosů a bowlingem, jazz bar, modrý bar, zmrzlinová kavárna .. Po vyplutí z přístavu se otevírají obchody. Večer je k dispozici kasino s automaty, ruletou a kartami. Na lodi vás neustále někdo fotografuje a máte možnost si fotky zakoupit v galerii. Fotky se rovnou vytisknou a vystaví, aby vás nalákali ke koupi. Samotná fotka stojí 20 €, když jich koupíte více, máte množstevní slevu (3 + 2 zdarma apod). Za DVD s originály se připlácí 10 €, nejde koupit bez tištěných fotek.

Výlety

Každé ráno jsme připlouvali do přístavu kolem deváté hodiny. Nikdy jsem si nenechal ujít připlutí do přístavu. Byl jsem na přídi a vše pozoroval. Připlutí pilota (lodivoda), proplouvání kolem ostatních lodí, přibližující se domy nebo couvání k molu. Vřele doporučuji. Z té výšky máte úplně jinou perspektivu, kterou jindy nemáte možnost zažít.

V určený čas (či později, obvykle mezi 9-10 hodinou) máte možnost vyrazit na výlet. Buď organizovaný lodí, nebo sami. Vystojíte si frontu, nascanují vaše kartičky, zkontrolují vaši tvář s fotkou a jdete ven. V Barceloně a Marseille si musíte použít placený transfer, protože loď kotví daleko od centra. Když jste celá rodina, může se vyplatit vzít si taxi. Jeden zpáteční lístek stojí 10/16 €. Klíčové je vrátit se včas zpět na loď, protože loď nečeká. Obvykle museli být všichni zpátky o půl páté nebo šesté a v celou loď vyplula. Odtud plyne, že na prohlídku města máte maximálně šest hodin mínus případný transfer a rezervu. Při zpáteční cestě se postavíte do fronty, projdete bezpečnostní kontrolou venku i uvnitř a nascanují vaši kartičku zaznamenávající příchod.

Vylodění

Poslední večer musíte zabalit kufry a nechat je venku před dveřmi kajuty. Ráno je třeba uzavřít účty. Pokud jste kartičky propojili s kreditkou, je to pohodlné. Vystojíte si frontu a venku vyzvednete kufry. Nedoporučují se skořepinové kufry, protože kloužou a rozbíjejí se. Společnost vám jejich škodu nenahradí. Nasedli jsme na autobus a dovezl nás ven z přístavu, kde byla hromada taxíků a dopravců. Původně jsem zamýšlel, že pojedeme vlakem s přesedáním, ale nakonec jsem využil autobus vozící turisty do Říma za 15 € na osobu. Měli poslední dvě místa, která nám prodali za 34 €, děti jsme dali na klín a jeli přímo na letiště.

Cesta zpátky se ale protáhla. TripCase mi hlásil, že letadlo má zpoždění 4 hodiny, o chvíli později odlet posunuli dokonce na půl jednu ráno! Google zpoždění potvrzoval, ale od ČSA žádná zpráva nepřišla. Volal jsem na info linku, kde mi sdělili, že na FCO je stávka leteckých dispečerů. Na letišti jsme byli o půl jedenácté, o půl jedné jsem odbavil kufry a dostali letenky. Poslali nás na oběd zdarma, ale byl hnusný. Prošli jsme do odbavovací haly a zaplatil si vstup do salónku Avia lounge. Zatím to byl nejslabší salónek, kde jsem byl, ale děti se tam zabavily do půl deváté, než jej zavřeli. Stávka skončila v pět odpoledne a v sedm večer už odletěly všechny zpožděné lety kromě ČSA. My jsme čekali na odlet další čtyři hodiny. Nicméně FCO mě svými službami příjemně překvapilo: časově neomezené wifi, nabíječky a dokonce lehací křesla zdarma (v patře).

Náklady

4 letenky Řím + kufr, kabinové zavazadlo (WizzAir) 4 442 Kč
4 letenky Praha + kufr (ČSA) 7 052 Kč
Smart parking na 10 dní 1 032 Kč
2 noci hotel 210 € + 14 € měststká daň
Bus + vlak na Termini 7,6 € + 8 €
Colosseum 24 €
Autobus do Vatikánu a zpět 6 €
Metro Řím 3 €
Vlak Civitavecchia 15 €
Plavba 7 nocí pro 2 dospělé a 2 děti 29 990 Kč
Servisní poplatek vybíraný na lodi 7 nocí 189 €
Pojistka včetně storna 1 560 Kč
Balíček 14x soft drink, 14x stolní voda 61 €
Autobus letiště 34 €

Galerie

Cesta na Maltu

Den první

Na konci září jsme byli na Maltě. Je to úchvatný ostrov a jeho návštěvu mohu doporučit. Odlétali jsme z Prahy ve středu odpoledne s Air Malta (2 letenky za 215 €). Let byl v pohodě, dostali jsme velmi chutnou tuňákovou bagetu. Cestou byly menší turbulence, kdykoliv jsme přelétali nějaké hory. Přistání bylo velmi rychlé, po němž následovala nečekaně dlouhá cesta autobusem k terminálu.

Na letišti jsem váhal, zda si koupit předplacenou kartu na autobusy nebo ne. Sedmidenní neměla smysl, když jsme měli pobyt jen do soboty. Nakonec jsme kupovali jednotlivé lístky po 2 €. Autobusy jsou moderní a pohodlné, cesta je však únavně dlouhá. Snad každý Malťan má auto, takže na ostrově je velice hustá doprava. Uběhlo čtvrt hodiny, než se autobusu vůbec podařilo vyjet z letiště. Cestu jsem pozoroval na mapě v mobilu a odhadoval, zda už máme vystopupit. Počet zastávek se ukázal orientační a názvy zastávek byly v Maltštině, což srozumitelnosti nepřidalo.

Schprachcaffe

Ubytování jsme měli zajištěno v Sprachcaffe International (3 noci se snídaní za 201 €) v Pembroke, což se byla jazyková škola s kolejemi. Dostali jsme celý pokoj s třemi ložnicemi, koupelkou a velkou kuchyní. V komplexu byl i velký bazén a sluneční terasa. Na Maltě mají být v září jen pět dnů deště, ale my jsme chytli hned dva z nich. Po ubytování jsme se šli projít po okolí a zastihnul nás déšť, který se postupně změnil na slušný slejvák. Kanalizaci jsem neviděl, veškerá dešťová voda tekla po silnicích. Během chvilky se silnice změnily na bystré potoky. Řidiči na chodce ohled nebrali, proto jsem musel být ve střehu a přebíhat mezi zaparkovanými auty tak, aby mě auta na silnici nepostříkaly. Marná snaha, dorazil jsem do hotelu úplně mokrý.

Den druhý

Druhý den jsme chtěli vidět nějakou pamětihodnost. Vybírali jsme mezi pravěkem a středověkem, vyhrálo to opevněné město Mdina. Malta sice má rozvětvenou síť autobusů, ale až při pohledu na jízdní řád zjistíte, jaké to jsou couráky. Deset kilometrů jedou třeba dvě hodiny a mají šedesát zastávek. Nemělo pršet, ani být horko, takže jsme se rozhodli pro pěší procházku. Za dvě tři hodiny jsme tam měli být. Zlaté oči. Vydali jsme se tedy po svých nejkratší cestou.

Hned na začátku výšlapu do kopce jsme narazili na bránu pevnosti Madliena. Zkoušeli jsme najít i samotnou pevnost, ale jelikož se její trasa odchylovala od naší, vrátili jsme se a pokračovali křivolakými uličkami. Z kopce byl krásný výhled na celý ostrov. Jak jsme pokračovali v chůzi, opouštěli jsme zastavěné území a krajina přecházela do zemědělské podoby. Každý kousek země byl v minulosti obhospodařován. Kopce byly pokryty terasovitými políčky.

Zahrady svatého Pavla

Cesta byla lemována kamenými zídkami do výše hrudi. To se ukázalo poněkud nebezpečné, protože zde nebyly žádné chodníky a každou chvíli se kolem nás řítil nějaký Fittipaldi. Na jedné takové zapadlé jednosměrce nás čekalo překvapení – narazili jsme na krásné zahrady Svatého Pavla. Nebyla zde ani noha, takže jsme si odpočinuli pod granátovými jablky a pokochali se výhledem.

Další kousek cesty bylo ale peklo, kde jsme museli jít pár set metrů podél silnice Triq tal-Balal v Naxxaru s hustým provozem. Obejít se nedala, takže jsme šli podél zdi a těsně nás míjela auta. Malta je sice nábožensky velmi založená, ale na pěší poutníky vůbec nemyslí. Po pár minutách jsme vešli do města a prohlédli si místní kostel. Naše cesta pokračovala městskou aglomerací, až jsme došli do Il-Mosta a jejímu slavnému dómu. Bohužel se opravoval a tak jsme si rotundu prohlédli jen z venku. Zde jsem konečně našel nějaké obchody, takže jsem si koupil batoh na záda a klobouk. Sluníčko se do nás už solidně opíralo. Koupili jsme zásoby pití a vyrazili na poslední třetinu cesty.

Poutní cesta

Cestu jsme si už moc neužívali, byla spíše úmorná. Zaujaly mě jen dvě pasáže – průchod kolem národního fotbalového stadiónu a přechod dálnice Triq Il Kav Vincenzo Bonello. Šli jsme totiž po nádherné polní cestě lemované stromy a cítili se jako středověcí poutníci, dokud jsme nenarazili na tuto čtyřproudou dálnici, která stezku protla. Museli jsme se tedy vrátit ke kruhovému objezdu, kde jsme naivně hledali přechod, přeběhnout všechny pruhy a mašírovat zpátky do kopce, kde jsme zabočili na ulici Triq L Gharriqin. Tato silnice lemovaná opunciemi s plody nás dovedla do našeho cíle – Mdiny.

Mdina

Mdina je kouzelná. Je to opevněné město na kopci chráněné vysokými hradbami. Vysoké domy jsou odděleny úzkými uličkami, kterými se prohání příjemný chladný vzduch. A kupodivu i zde jezdí auta. Zamířili jsme do Katedrály Svatého Pavla a muzea (společná vstupenka). Po pozdním obědě v hezké restauraci s výhledem do krajiny jsme obešli pevnost zvenku. U zápatí hradeb se rozkládá hezká zahrada. Pak jsme se ještě zašli podívat ke kostelu Jeskyně svatého Pavla.

IMG_20160929_134116

Naxxar Parish Church

Byli jsme už natolik unaveni, že představa hodinového kodrcání autobusem nás odradila a raději jsme jeli zpátky taxíkem za 30 €. Jízda rozhodně nebyla klidná, spíše byla napínavá, náš řidič naštěstí všechny hrozící kolize ubrzdil. Otlučená auta ale ukazovaly, že tento styl řízení je na Maltě velmi populární.

IMG_20160929_161651

Den třetí

Ráno jsem chtěl vyrazit co nejdříve, ať máme dostatek času na prohlídku ostrova Gozo. Vecpali jsme se do autobusu X1, který nás za paušální cenu jízdenky 2€ převezl až na konečnou do přístavu Cirkewwa. Vyjížděl se zpožděním, ale nakonec dorazil včas, takže jsme měli asi čtvrt hodiny do vyplutí. Před vchodem nás zastavil mladý kluk – prodejce lístků na naskakovací výletní autobusy. Dal jsem se s ním do řeči, až když mě uklidnil, že stíháme odplutí. Když jsem vešel do terminálu, vinul se v něm strašně dlouhý had z lidí. Postupoval pomalu, takže jsem byl nervózní, zda počká nebo vyjede dle plánu. Počkal, ale vyplul bez nás. Byli jsme první lidé za čarou, kteří se na palubu nevešli! Stačilo třicet sekund a pluli jsme taky. Další trajekt jel až za tři čtvrtě hodiny. Využil jsem čas k tomu, abych si koupil lístek. Zpáteční lístek stojí 4,65€ a používá se až při zpáteční cestě v turniketu pro vstup do čekací haly.

IMG_20160930_122542

Plavba trvala necelou půl hodinu. V přístavu Mgarr jsem pospíchal do autobusu, ať mi taky neujede. Proti původnímu plánu jsem kvůli zpoždění musel redukovat itinerář cesty o Modré oko. Vystoupili jsme tedy už ve Victorii a prohlédli si monumentální pevnost. Nechtěl bych být dobývajícím vojákem. Mám závratě a představa, že lezu po vratkém žebříku desítky metrů vysoko a zvrchu po mě střílejí a lijí vařící olej.. Brrr. V pevnosti jsme ještě zašli do menšího přírodovědného muzea, ale nezanechalo v paměti žádnou stopu. Z pevnosti je také krásný výhled na okolí.

IMG_20160930_122243

Naší druhou zastávkou byly starodávné monumenty Ggantija. Cestou jsem obdivoval řidiče autobusu, jak se dokáže vytočit i v těch nejužších uličkách. Prohlídka začíná v budově, kde jsou vystaveny archeologické nálezy. Pak sejdete po chodníku k megalitické stavbě staré 5500 let. Když máte štěstí a vyhnete se zájezdu, můžete se v útrobách chrámu pohybovat úplně sami a snažit si představit, že jste v té době. Chrám je poměrně zachovalý. Balvany byly zjevně příliš velké na to, aby je v pozdější době místní použili na stavby svých domečků. Mě chrám svým půdorysem připomínal dva čtyřlístky.

Ggantija

V ceně lístku byla ještě návštěva středověkého větrného mlýnu, takže jsme využili zbývajícího času a vydali se na prohlídku. Nevím, jak moc byl mlýn autentický. Překvapilo mě velké množství obytných místností a málo užitných prostorů. Vyšlapal jsem po schodech až do nejvyššího patra.

Poslední zastávkou byla pláž Ramla bay. Příjezdová cesta byla lemovaná stovkami parkujících aut. Brzy se ukázalo proč – záliv je moc hezký. Jemný písek měl nádech červené. Voda byla příjemně teplá, asi kolem 24 stupňů. Hloubka narůstala postupně. V jednom z bufetu jsem objednal smažené kuřecí kousky, ale byly hnusné. Zmrzlina ve vedlejším krámku chutnala lépe. Převlékl jsem se u toalet.

Ramla bay

Hodina utekla rychle a tak jsme šli zpátky na autobus. Opět jsem obdivoval klid řidiče, s jakým se proplétal úzkými gozskými uličkami. Sjezd z kopce do Mgarr nám umožnil nádherný výhled na přístav a okolí. Na kole by to byla parádní jízda. Pak jsme použili lístky, abychom prošli turnikety a čekali na loď. V Cirkewwě panoval na nástupišti docela solidní chaos, X1 nakonec dorazila na samý konec nástupiště. Měl jsem trochu obavy, další spojení do Valletty bylo až za hodinu a půl. Naštěstí na spoustu pasažérů čekaly zájezdové autobusy a část čekajících se rozprostřela do jiných autobusů, takže jsme se do X1 vešli a vyrazili na zpáteční cestu.

Poslední den

Cílem posledního dne byla Valletta. Našel jsem autobus, který nás měl zavézt, nicméně měl zpoždění a proto jsem netrpělivě nasedl do jiného autobusu, který jel podobným směrem. Chyba. Na mapě se Malta zdá maličká a ze Sliema Ferry je to do pevnosti jen pár set metrů, ale po moři. Zdenka ale malé lodě moc nemusí a tak jsme šli pěšky, což zabralo mnohem více času, než se mi na začátku zdálo. Po dvouhodinovém výšlapu jsme konečně dorazili k Vallettě. Cestou jsme prošli několika městy, jejichž administrativní členění chápou jen místní. Pro mě je to jedno velké město. Dobrá rada – kopec u Piety není průchozí. Vyšlápl jsem si jej i s kufrem v ruce a pak se potupně vracel dolů. Do Vallety jsme šli podél hradeb po frekventované silnici Triq Sa Maison.

IMG_20161001_113223

Z Valletty jsme viděli Upper Barrakka gardens, kde jsme sledovali tradiční ránu z děla oznamující poledne. Pak jsme se procházeli uličkami a prohlédli si muzeum – zbrojnici se státními místnostmi. Kufr jsem musel nechat u ochranky. Ve zbrojnici je obrovské množství různého brnění. Občas zamrazilo, když  jsem v nich viděl díry po kulkách. Ale kuriozně největším zážitkem byly toalety. Na pánech bylo volno a tak jsem šel dříve než Zdenka. Dostat se z nich ven byl ale kumšt a lomcoval jsem klikou snad minutu. Když jsem se konečně dostal ven, všechny čekající dámy včetně Zdenky se uculovaly. Když se dostala na řadu moje drahá polovička, dopadla úplně stejně. To bylo zadostiučinění!

IMG_20161001_113537

Po zkušenosti z příjezdu jsme na letiště raději vyrazili s předstihem. S taxikářem jsme chvilku smlouvali cenu a pak vyrazil jako Fittipaldi. Počet pruhů nehrál roli, všude se vměstnal. Havárkám se vyhýbal na poslední chvíli, a za rekordních 19 minut jsme byli na letišti – dvě a čtvrt hodiny před odletem. Odbavení proběhlo celkem rychle, jen jsem byl v pokušení  zeptat se turistů od Fischera, kolik stál jejich zájezd. Zpáteční let proběhl klidně a bez turbulencí.

IMG_20161001_115611

Bergamo a Gardaland s dětmi

Rádi cestujeme a poznáváme nové kraje. Tento zápisek shrnuje náš výlet do severní Itálie, kam jsme vyrazili celá rodina. Pokusím se shrnout co nejvíce praktických informací, které by se někomu mohly hodit.

V půlce května jsem uviděl na CestujLevne.com zajímavou akci do Bergama, neváhal jsem a ihned zakoupil čtyři zpáteční letenky na posunutý víkend (čtvrtek až sobota). Nejdříve jsem se ale musel poprat s nesmyslným rezervačním systémem WizzAir, který mi až při placení řekl, že rezervované letenky za danou cenu už nejsou k dispozici a transakci zrušil. Na čtvrtý pokus jsem uspěl a koupil čtyři zpáteční letenky PRG-BGY za 2632 Kč celkem.

Ok, letenky mám, ale co tam budeme dělat? Milán nás moc nelákal, Bergamo není velké, tak jsem se porozhlížel po okolí, až jsem u jezera Garda nalezl zábavní park Gardaland. Hlavní cíl byl určen, zvláště když nám vycházel na pracovní den, kdy jsme nečekali velké davy.

S ubytováním to bylo horší. Přáli jsme si hotel s bazénem. Ty byly buď vyprodány, nebo příšerně drahé. Slevili jsme z požadavků, ale v Peschiera del Garda bylo vše přes 100 € za noc. Prohledal jsem i AirBnB (link vede na slevu 460 Kč při registraci), ale nevybral jsem. Nakonec jsem ale našel pěkný kempink Le Palme hned vedle zábavního parku. Kemp jsem nejdříve zkoušel objednat přes Booking.com, ale pod rukou mi vybraný mobilhouse někdo vyfoukl. Zkusil jsem se obrátit přímo na kempink a kupodivu měli volno. Zjevně dávají do globální rezervačních systémů jen něco a zbytek si nechávají pro přímé objednávky. Celkem nás vyšel na 186 € za dvě noci.

interiér

Zbýval vyřešit poslední oříšek – dopravu. Low cost varianta byla veřejná doprava – autobusem do Bergama a pak vlakem s jedním přestupem. A nakonec taxi. Uprostřed noci bychom dorazili na místo, celí utahaní. Takže jsem se rozhodl půjčit auto. A začaly problémy. Když si čtete recenze půjčoven, je to jako z hororu. Třeba triky, kdy kontrolka ukazuje poloprázdnou nádrž ihned po načerpání a vy pak platíte pokutu (pomůže odpojit baterii!). Auto se dalo na dva dny sehnat i pod tisícovku, ale půjčení dětských sedaček stálo více než půjčení auta! Nakonec jsem vybral FireFly, kde podsedák stál 9 € bez DPH za den. Později jsem zjistil, že se jedná o lowcost značku od Hertz.

K dopravě ještě patří parkování. Jednou jsem parkoval na Holiday Parking (D) na letišti, ale byl to děs (úzká parkovací místa). Obvykle parkuji na Go Parking, ale teď jsem chtěl experimentovat a tak jsem provedl rezervaci na Parkii od Invie. Rezervace spadla na chybu, takže jsem nakonec po telefonické a mailové komunikaci platil převodem 500 Kč, tedy za trochu vyšší cenu, než byla původně ve formuláři. Všechny údaje i cenu měli v mém mailu, ale musel jsem je hlásit znovu.

Nastal čtvrtek,  vyzvedl jsem Verunku (6) ze školky a čekal, až se vrátí Lucka (9) ze školy. Jenže nešla. Chybička se vloudila, měla šest hodin a ještě se ji hodina protáhla. Prima začátek. Dorazili jsme na Parkii a zaparkovali na štěrku. Hmm, žádný asfalt. Postarší pán nás naložil do auta, které vypadalo za zenitem. Zpáteční cesta byla obdobného rázu – důchodce pomalu řídící ošuntělé auto. Go Parking je tedy o pár mílí více profi. Nicméně Parkia službu odvedla.

Let do Bergama proběhl v pořádku, menší turbulence jsme zvládli. Horší byly sedačky. Mám 190 cm a kolena prostě není kam dát. WizzAir má ze všech aerolinek nejmenší místo na nohy. Kuriozitou byla neobsazena řada před námi, kde byly rozbité sedačky. Asi tam posadili někoho ještě vyššího než mě. Při zpáteční cestě už ale místa byla obsazena.

V Bergamu jsme začali večeří a pak jsem šel vyzvednout auto. Důležitý poznatek – vezměte si lísteček s pořadovým číslem 🙂  Už jsem měl zaplaceno 1223 Kč, teď mi strhli dalších 1364 Kč za podsedáky (připomínám, že patřili k nejlevnějším, jinde podsedák stál několikanásobek). Autobusem nás převezli na parkoviště, kde jsme převzali auto Opel Corsa a začala bouřka století! Takové krupobití jsem ještě nezažil. Jako by nás někdo bombardoval. Nebylo vůbec vidět. Děti seděly vystrašené a zacpávaly si uši. Zhruba po dvaceti minutách bouře ustoupila a vyjeli jsme. Cestou jsme míjeli zlámané větve a obří louže.

Tohle byl můj první výlet autem v Itálii, takže mě překvapila mýtná brána před dálnicí. Stačilo vzít lístek a jeli jsme. Děvčata zezadu spustily rádio Milán a celou dobu komentovaly katastrofální bouři, kterou region zažil :-).

Překvapila mě disciplinovanost italských řidičů. Žádné závody ala D1 se nekonaly, málokdo porušoval předpisy a mírnou agresivitu jsem viděl jen jednou. A pozor, držte se, to se týkalo i řidičů BMW! Ano, řidiči BMW jezdí v Itálii slušně! Jasně, v Česku jsem už taky potkal na dálnici řidiče bavoráku, co neprasil a jel dle předpisů, ale to byla čestná výjimka. Celá dálnice měla tři pruhy a každých 500 metrů odpočívadlo s odpadkovým košem. Čerpacích stanic bylo ale míň, než jsme z Česka zvyklí.

Po 80 kilometrech jsme sjeli z dálnice a zaplatili mýto ve výši 6,1 €. Na placení kartou zapomeňte, potřebujete hotovost. Berou mince i bankovky. Před branami se tvoří kolony, zvláště o víkendu se načekáte.

IMG_20160617_182703Ubytování bylo přesně podle nabídky. Dostali jsme domeček s terasou, kuchyní, obývací místností a dvěma ložnicemi pro celkem 5 lidí. V domku byla i koupelna a toaleta. Naproti nám byl zaparkovaný krásný karavan ze Švedska, kolem hromada Němců, Rakušáků, Švýcarů a pochopitelně i Italů. V kempu byl obchod, pizzerie a bazén. K jezeru se chodilo s čipem, který hlídá příchody a odchody. To jsme zjistili, až když jsme vyšlapali schody a druhá osoba nemohla projít.

Druhý den jsme vyrazili podél jezera do Gardalandu. Jezero je moc krásné a výhled na hory stojí za to. Pocitově byla voda teplá a lidé se v jezeře koupali. Gardaland má ale jediný vchod, takže se naše cesta zdvojnásobila. My jsme koupili rodinnou vstupenku  do parku a akvária za 150 €. Online  nákup je výhodnější jen pro některé vstupenky. Dá se stáhnout kupón, po němž na místě zakoupíte lístek jen o euro dráže než na webu. Ale musíte vystát frontu, což o víkendu bude síla.

Gardaland je veliký a má spoustu atrakcí. My nejsme příznivci adrenalinových atrakcí, kterých je tam spousta. Naštěstí jsou tam i klidnější atrakce. Děti zaujal dvoupatrový kolotoč, vláček jedoucí na vyvýšených kolejích nad terénem, docela rychlá housenková dráha Peter Pan. A taky tři atrakce odehrávající se ve člunu: plavba korzárů, rychlá řeka tekoucí džunglí a vnitřkem sopky a horská dráha Útěk z Atlantidy. Verunka si pohrála ve vodním světě, kam ale Lucku kvůli výškovému limitu odmítli pustit (o pár centimetrů).

Měli jsme štěstí, že v pátek byl provoz mírný, málokdy jsme čekali déle než pět minut. V porovnání s pařížským Disneylandem byla návštěva Gardalandu příjemná a osvěžující. Park využívá efektivně místo, takže některé atrakce se protínají, nebo dokonce jsou v různých výškách. Například na zemi jede vláček, nad ním je letadlo. Nebo na zemi je pirátská loď, sejdete do podzemí, kde vede další atrakce.

pohyblivý raptorIMG_20160617_145310

IMG_20160617_164929IMG_20160617_113523

vodní dělo

Kdo přežil sjezd, toho Verunka postříkala vodním dělem

Občerstvení bylo poměrně drahé, ale ne tolik, jako v Praze na letišti. Pití se prodávalo v maximálně půllitrovém balení a voda stála 1,5 €. Batohy nám nekontrolovali, takže by se voda dala pronést. Restaurací byla spousta všech druhů až po Sushi, v jedné dokonce čepovali české pivo.

V sobotu dopoledne jsme se zastavili v Sea life. Atrakcí je průchod tunelem skrze akvárium, kde můžete pozorovat mimo jiné žraloky a rejnoky. Mě se nejvíce líbily medůzy. Naopak nás zklamalo představení lachtanů. Seděli jsme nešikovně, že jsme viděli špatně. Asi bych to vnímal jinak rozumět italsky.

IMG_20160618_102051medúzy

medúzyIMG_20160618_103745

žralok v tunelu

Při odjezdu jsme zjistili, že obří parkoviště je úplně plné. Protože jsem se řídil značkami přikázaného směru, měl jsem problém se z něj vymotat a nakonec jsem vyjel částí určenou pro autobusy. V sobotu musely čekací doby na atrakce být hodně delší. Raději se víkendu vyhněte. A to ještě přijížděla další auta, kolona začínala pár kilometrů na dálnici.

Jelikož před Bergamem na dálnici nebyla žádní benzínka, museli jsme najít nějakou ve městě. Jedna je například tady. Cesta do půjčovny byla docela horor, Sygic nás místo do zadané půjčovny Hertz dovezl do vilkové čtvrti vedle letiště. Pak jsem zadal přímo ulici Via Aeroporto a po několika kolečkách nás zavedla na místo. Zde předání auta proběhlo v pořádku.

Na letišti mě zaujala soukromá kabinka Zleeep and go na odpočinek či přespání za 8 € na hodinu. Vypíchnu přísnější personál WizzAir, který nutil lidi s dvěma zavazadly (batoh + kabelka) spojit je do jednoho, nebo zaplatit pokutu. Při vystupování jsem zjistil, že jsem seděl na žvýkačce :-(.

Cestovatele určitě zajímají náklady:

  • letenky 2632 Kč
  • parkování na letišti 500 Kč
  • ubytování 186 € = 5034 Kč
  • půjčení auta a sedaček 1223 + 1364= 2587 Kč
  • benzín 50 € = 1353 Kč
  • Gardaland + Sea life 150 € = 4059 Kč

Jak mě naštvala Google navigace

V sobotu jsem jel s rodinou do Mladé Boleslavi do kina, Zdenka holkám ke dni dětí slíbila pohádku o lesních strážcích. Ráno jsem rezervoval lístky, výběr byl malý, sál už byl poměrně plný. Tentokráte jsem se rozhodl, že nepojedu přes Dětenice, ale zkusím cestu přes Prodašice. Zpětně už vím, že jsem v této obci blbě odbočil, resp. neodbočil na Doumosnice. Nejspíše navigace vybrala kratší cestu, která ale trvala pekelně dlouho.

V Úhercích mi navigace nabízela sjezd z hlavní na malou cestičku mezi baráky, tak jsem ji ignoroval. Občas plácá nesmysly. Jenže v Dobrovicích byl ve směru na Boleslav zákaz vjezdu, opravovali silnici, objížďka vedla do centra na kruhový objezd. Vjel jsem na kruháč, kde byla směrovka objížďky poněkud podivně natočená. Znejistil jsem a tak jsem si udělal na kruháči kolečko a zahlédl jsem jinou směrovku – směrem na Úherce, odkud jsem přijel! Tomu se říká definice kruhem.

Ok, vrátil jsem se zpět, tam ale žádná směrovka nebyla, zato navigace mě neustále hnala do kopce mezi baráky. Dobrá, nechal jsem se překvapit a vjel jsem na silničku. Tam po mě chtěla odbočit vpravo na štěrkovou cestu. Hmmm, začínal jsem být silně nervózní. Měl jsem deset minut rezervu, abych bezpečně vyzvednul lístky, než propadne rezervačka. Fajn, zkusím to. Pár baráků, polní cesta a les. Rozježděná polní cesta, zjevně jsem nebyl první. Kouknu na mapy, je to tak kilák dva a pak vjedu na vedlejší cestu sousední obce. Zkusím to. Jedu v lijáku rozbahněnými kolejemi a živě si představuji, jak čekám na traktor, aby mě odtud vytáhnul. Zdenka naléhá, ať se vrátíme. Vzdávám to a couvám pár set metrů zpátky.

uherce mapa

Následovalo pět minut hrátek s navigací, jak najít jinou cestu. Vracet se zpátky se mi nechtělo, čas utíkal. Při vyjíždějí na hlavní cestu jsem potkal pražského Yetiho, asi další zoufalec s navigací. Zpět do Dobrovic, manželka ječela hrůzou, že jedu ralley. Jel jsem v rychlostním limitu, jen jsem nebrzdil, takže i můj pažout kopce přeskakoval. Na kruháči jsem zvolil jednu cestu, zkontroloval, co na to navigace a jel. Uff, u Bezděčína jsem najel na dálnici.

A jak to dopadlo? Parkoval jsem v době, kdy oficiální doba rezervace již vypršela. Před kinem se táhl dlouhý had fronty, který jsem vystál. A naštěstí moji rezervaci nezrušili – jejich interní limit jsem stihnul asi o minutu. Řekl bych, že moje cesta byla napínavější než ten film 🙂 Příště raději pojedu po známých cestách. A nebudu používat google navigaci, její zkratky jsou fakt šílené. Zlatý waze.